Na Carretere Austral

Ahoj vsichni,

Po delsi dobe jsme se zase ocitli nekde, kde lisky nedavaji dobrou noc a nechcipl pes. Takze mam pristup k internetu a muzu aspon trochu popsat nasich uplynulych (+-)14dni.
Z Puerto Natales, odkud jsme se ozvali posledne, jsme si vzali autobus do Calafate a dal do Chaltenu pod Mt. Fitz Roy, kde jsme uz byli zhruba pred mesicem jeste s Pavlou a Honzou. Z Chaltenu jsme pak stopem prejeli k lago Desierto a vyrazili smerem do Chile. Mezi lago Desierto a Candelario Mansilla na Chilske strane totiz existuje malo frekventovany prechod, ktery mohou pouzivat pouze pesi, kone a cykliste (kdo jiny by ho taky pouzival, kdyz tam nevede zadna poradna cesta). Z Candelario Mansilla pak jezdi lodka pres jezero O´Higgins, ktere je tak velke, ze se neda obejit, do Villa O´Higgins. Meli jsme z internetu stazene informace, ze lod jede ve stredu a v sobotu.
Co ovsem na internetu neuvadi je, ze lod vlastne jede jen kdyz je dost lidi a kdyz ma kapitan dobrou naladu..
Cestou se k nam pridali 2 vcelku sympaticti Izraelci - Anna a Yotam, cimz zacala nase smula. Protoze byl ctvrtek a lod mela jet az v sobotu, pockali jsme na ne asi hodinu az se nasnidaji - prece jen, cesta ve ctyrech lepe ubiha - a pak akceptovali jejich plouzive tempo 1 hodina chuze, 1/4 hodiny pauzy. Bylo krasne pocasi a rikali jsme si "neni kam spechat" ... Kdyz jsme dorazili do Candelario Mansilla, tak nam celnici suse oznamili, ze lod do Villa O`Higgins odjela pred hodinou a v sobotu urcite nepojede, mozna pojede v nedeli ale pravdepodobnejsi je pondeli.
Nejdriv jsme byli docela nastvani, ale nakonec se nam tam vlastne celkem libilo. Jidla jsme si vzali prozirave hodne, takze jsme nijak nestradali, navic samotne Candelario Mansilla je, krome budov celniku, farma, kde si vse pestuji, pecou si tam chleba (ktery jsme od nich kupovali) a da se tam kempovat. Taky prave porazili kravu, takze jsme si mohli od nich kupovat hovezi, nebo celou veceri (coz jsme udelali jen jednou a to spis ze zvedavosti, abychom tu kravu ochutnali). Mezi dalsi pozitiva patrila kuchyn a horka sprcha. Dny jsme stravili chozenim na vylety a varenim calafatove marmelady (meli jsme dost cukru a dost casu a jeste jsme ji neochutnali).
Samotny proces vareni byl docela legrace. Kdyz jsme tento ambiciozni plan vyhlasili, tak stary farmar pokyvoval hlavou, a pronasel moudra typu "kdo sbira calafaty, ten se urcite vrati do Patagonie" etc.
Calafaty jsou, pokud jsem to jeste nepsal, takzvane patagonske boruvky. Vypadaji jak boruvky a chutnaji taky trochu podobne, ale maji strasne moc velkych zrnicek, ktere se musi plyvat a rostou na velkych trnitych kerich, takze jejich sbirani neni zadna slast.
Nejdriv jsme je museli najit. Protoze letos bylo sucho, tak jich bylo hodne malo. Pak jsme jich asi za hodinu natrhali esus (a meli ruce jako po akupunkture) a mohlo se jit varit.
Chvili jsme se s tim pachtili u plotny, az se na to pani domaci nemohla divat a pujcila nam veskerou svou vybavu na vyrobu marmelady - tj, drtic, cednik a kastrol se sirokym dnem. Pak jsme plody vydrtili, precedili, stavu cukrem zahustili a dali asi dve hodiny varit. V te dobe jsme uz byli, k vseobecnemu obveseleni, uplne fialovi vc. obleceni - calafaty totiz barvi podobne jako boruvky.
Vysledkem bylo z 1,2 litru calafatu asi 1 dl marmelady. Ta chutnala naprosto stejne, jako marmelada z cerneho rybizu - takze pokud to chcete ochutnat, tak do Patagonie
jezdit nemusite. Nicmene k cerstvemu chlebu i k rannim vlockam to bylo vyborne.

Nakonec lod opravdu priplula a jelo se dal.

Mimochodem, za ty tri dny cekani se nas tam nashromazdilo 16 - takze ten prechod opravdu moc lidi nepouziva a celnici travi vetsinu casu parenim pocitacovych her. Pro zajimavost - slozeni skupiny: 7 Izraelcu, 2 Holandane, 1 Skotka, 1 Jihoafrican, 3 Francouzi a my dva. Vsichni az na Skotku na kole byli pesky. A vsichni travili v Jizni Americe 3 mesice az jeden rok. Mimochodem techto 14 dni stravenych s Izraelci bylo tak zajimavych, ze o nich (Izraelcich) napisu urcite samostatny clanek.

Po prijezdu do Villa O´Higgins jsme zjistili, ze autobus jede az ve stredu a ze vsichni, co s nami kempuji se chystaji jit na stopa. Vzhledem k tomu, ze se stopovanim uz nejake zkusenosti mame a taky vzhledem k "hustote" silnicniho provozu jsme usoudili, ze je to pekna blbost a radsi stravili dva dny chozenim po okoli, ktere je mimochodem moc krasne a vecery pak popijenim svaraku a klabosenim s neuspesnymi stopari. Ve stredu si vsichni "stopari" pekne koupili autobusovy listek a jelo se dal.

Dalsi zastavkou bylo Cochrane - mestecko s asi 3000 obyvatel. Vlastne nejjiznejsi to normalni obydlene misto na Careterre Austral (ve Ville O´Higgins dostavaji obyvatele zaplaceno od statu za to, ze tam ziji - ono tam totiz nic moc neroste, pouze se tam dari dobytku). V Cochrane se uz krome dobytku dari i ovoci a taky tam maji pilu a "pestuji" borovicove lesy. Kempovali jsme v sadu kde rostli ringle, svestky a jablka - coz nam po tech dnech na instantnich blivajzech prislo jako uplny raj. Taky uz tady opravdu nastal podzim - zrale ovoce, kazde rano mrzne, jasne, ale studene dny. Jinak kdybyste nas ted videli, tak jsme oba docela pribrali. Coz je pro nas jedine dobre, protoze i kdyz mrzne, tak nam neni ani trochu v noci zima.

No a z Cochrane jsme se presunuli do Coyhaique. Tady nam (jako uz tradicne) ujela o den lod a dalsi jede za tyden. Takze tu stravime nekolik dni chozenim po horach v N.P. Cerro Castillo, protoze jezdit autobusem dal se nam nechce (navic na severu Carretery Austral v Chaitenu porad vybuchuje jeden vulkan, je tam spoustu popela ve vzduchu a cestu kontroluje armada) a taky proto, ze je to tu moc pekne.

Jeste par slov o Carretere Austral.
Tuto famozni silnici (nebo spis polnacku) nechal vybudovat Pinochet aby propojil odlehle regiony severni Patagonie. Provoz je na ni minimalni, takze je jakousi Mekkou tezko-nalozenych bikeru, kterym se pochopitelne nechce jet vetrnymi pampami vychodni Patagonie. Taky okoli silnice je nadherne a rozmanite (ledovce, lesy, baziny, skaly, jezera i step). Silnice se neustale prodluzuje - usek do Villi O´Higgins byl dostaven pred 10 lety, a prechod otevren v roce 2000 (mimochodem, podle celniku byl prvnim, kdo tento prechod vyuzil nejaky Cech na kole - bohuzel me nerekli jmeno). Silnice je prekvapive v celkem dobrem stavu, takze se nam stalo s autobusem jen jednou, ze jsme zapadli. Podobna situace se nam stala uz v Bolivii - takze jsem jen mohl obdivovat efektivitu a rychlost prace pri vyprostovani u Chilanu - ve srovnani s totalni neschopnosti Bolivijcu. Mozna i proto jsou obe zeme na tom ekonomicky tak jak jsou.


Vaclav Hanka


P.S. pokud to stihnu tak jeste dnes nahraju nejake fotky, pripadne napisu clanek o Izraelcich (doufam ze me pak nebudete podezrivat z nejakeho skryteho antisemitismu), pokud ne, tak se ozveme zas tak za tyden.


Tak tady jsou ty fotky:


Cestou, necestou k Chilske hranici. Lago Desierto a zaverecny pohled na Mt. Fitz Roy. Cekani az Izraelci prebrodi... Mraky indikujici zmenu pocasi(mimochodem - v noci byl sileny slejvak a spadlo skoro 40 mm - stan v pohode vydrzel). Lago O'Higgins, kde jsme tri dny cekali na lod. Hanka vari marmeladu z calafatu (a spi u toho). Lod konecne prijela... Pristav u Villa O'Higgins (vsimete si mola pod vodou - neklamny to dukaz globalniho oteplovani, na ktere se tu, myslim, vsichni tesi - v zime tu byva minus 25C).Prvnich 10 km po Careterre Austral jsme sli pesky... Zaplavene baziny u Villa O'Higgins (vetsina komaru uz nastesti pomrzla). Villa O'Higgins. Udoli s jezerem O'Higgins a divocici rekou. Z vyletu do lesa. Zacal podzim. Prekonavani fjordu u Puerto Yungay na Careterre Austral. Rio Cochrane. Ukazka Chilske socharske skoly v Cochrane. Lago General Carrera (foceno z autobusu, letici linie upravim az bude pristup k photoshopu). Zapadly autobus u rio Marta.