Ahoj vsichni,
Minuly tyden byl bohaty na zazitky (ostatne jako skoro kazdy tyden). Minulou nedeli nam totiz prijeli kamaradi Pavla s Honzou, takze se z naseho poklidneho flakani po strednim Chile stala razem rychlojizda smerem na jih.
Holt kompromisy jsou nekdy nutne. Jejich prijezd jsme oslavili typickymi stejky, pivem a vinem. Potom jsme jeli na jeden den (opet) do parku Alerce Andino. Ten bychom - spolu s nasledujicim parkem, kde jsme byli - mohli nazvat parky hovadskymi, kvuli velmi vysoke koncentraci hovad. Takovy ten hmyz, ktery u nas obcas sedne na cloveka a pichne, tu totiz narostl do rozmeru cmelaka a otravuje a otravuje.. Jinak bylo vedro, takze jsme se (ve chvilich mezi zabijenim hovad) koupali v rece i studenem jezere.
Potom jsme jeli pres Puerto Montt (opet vino a stejky..) do N.P. Puyehue. Je to trochu na sever, ale Pavla s Honzou rikali, ze to tam ma byt moc pekne. A Honza tam naplanoval pekny tridenni trek k termalnim pramenum a zpet. Taky jsme navstivili misto, kde maji byt pry i gejziry, ale videli jsme jen bublajici bahno a sirne sopouchy. V noci, kdyz jsme spali u termalu, jsem se probudil a rekl si, ze bych se mohl vykoupat v termalnim jezirku (spali jsme asi 30 metru od nej). Byla ticha jasna noc, jak na poustich byva. Asi pul hodiny jsem se tam rachal a koukal na hvezdy (clovek ma spoustu casu premyslet - napr. co napise do blogu). Pak jsem uz byl uplne vylouhovan tak jsem vylezl. Bylo ctvrt na tri, zalehl jsem a za ctvrt hodiny, o pul treti bylo zemetreseni - pravda slabe - ale v tom poustnim tichu me prislo silne dost. Zajimave bylo, ze z turistu co tam spali (s nami 7 lidi) se neprobudil ani jeden, naopak mistni caballeros - kterych tam bylo taky nekolik to probralo zrejme vsechny. Treti den, kdyz jsme se vraceli, zacal foukat silny vitr, ktery zvedal mracna prachu a popela - takze se obcas prakticky nedalo jit. Vecer vichr presel v regulerni bouri, ktera se rano zmenila v snehovy blizard stridajici se s destem a kroupama, teplota navic klesla nekam blizko k nule. Po obede bylo jasne, ze se pocasi asi neumoudri, tak jsme sklouzali bahnem dolu do udoli (Honza pri tom ohnul teleskopickou hulku). Dole bylo pocasi lepsi, ale uz se hnali od zapadu dalsi bourky a slehali blesky (zajimava kombinace, snih a blesky..). Potom jsme prejeli Chilske hranice (obligatni Chilska pohranicni buzerace a Argentinska lezernost) a zamirili do Bariloche, kde jsme stravili jednu noc. Mesto je to pekne (lezi v lesich na brehu ledovcoveho jezera Nahuel Huapi), ale priserne turisticke a drahe. Takze jsme hned nasledujici den vzali autobus do Esquelu, odkud toto pisu. Mimochodem - musime asi vypadat uz dost zbidacene, vcera jsem dostal: od jednech Argentincu v kempu pytel ovoce (na snidani), odpoledne me jeden cech, co jsme ho potkali dal Reflex, a vecer nam dalsi Argentinci darovali veceri: Polentu s nejakou cervenou omackou.. Asi uz pusobime jako uplni vandraci (nechci psat socialni pripady) - Pavla a Honza vypadaji o poznani lip, jim jeste nikdo nic nedal:)).
.. a bude hur ;)
Vasek a Hanka
pondělí 26. ledna 2009
sobota 17. ledna 2009
Z Puerto Montt
Ahoj vsichni,
Po dvou mesicich cestovani jsme dorazili az k "branam" Patagonie. Rozdil je docela poznat. Zima, fouka, kazdy druhy den prsi, ta tam je subtropicka slunecna idyla stredniho Chile.
Naposledy jsem psal z Valdivie. Tam se nam moc libilo. Celkem by se dalo rict, ze je to takove mesto zlomu. Tj. kdyz clovek cestuje ze severu na jih, mesta jsou uklizenejsi, je tu mene toulavych psu, zebraku i bezdomovcu. Vrchol nam prijde, ze je prave ve Valdivii, odtud dal na jih je to zas horsi - jako napr. prave tady v Puerto Montt (samozrejme k takove Bolivii to ma jeste hodne daleko).
Ve Valdivii jsme si udelali dva kratsi vylety po pobrezi Pacifiku. Poprve byla zima, nad oceanem se valela mlha - ale i tak to byl pekny vylet po liduprazdnych plazich z cerneho pisku. Na zaver vyletu jsme navstivili pivovar Kunstmann (vypada podobne jako Bavorska v Kr.Poli + klasicka medena aparatura uvnitr) a dali si degustacni "menu". Tj. v 0,5dl kelimcich donesli na ochutnani vsech 7 piv co tu vari.
Krome cerneho - ktere se pit nedalo byly vsechny ostatni pitelna. Tocena svetla nefiltrovana 13ka a jedno polotmave by nam chutnaly i u nas + Hance moc chutnalo sladke medove pivo. Posileni pivem jsme si pak troufli koupit cerstveho 2kg lososa - toho jsme pak jedli k veceri, snidani, obedu a opet k veceri..
Jinak jsme si tam docela vyvarovali - livanco-palacinky jsou asi vrcholem toho, co s nasi sadou 2 esusu, 2 lzic, hrnku a noze muzeme vyrobit (meli jsme je dvakrat a jeste nam 0,5 kg. mouky zbylo - na horach jsem ji pak proklinal, jak mi tizila batoh).
Druhy vylet po plazich byl na zaver nasi relaxace. Bylo jasno, teplo, nefoukal vitr a po plazich a skaliskach jsme chodili az do pul desate, kdy zapadalo slunce. Byl zrovna odliv a kameny byly pokryty kobercem malych skebli. Zajimava predstava, ze tak kdysi muselo vypadat i more v Evrope..
Z Valdivie jsme jeli do N.P. Los Alerces. Meli jsme celkem stesti, v parku spadne rocne 4,5 metru srazek, ale nam svitilo slunce. Sli jsme nalehko jeden celodenni vylet k lagune Fria. Trek byl prosekan uplnou dzungli - dole zmet mechu, bambusu a kapradin, nahore obrovske stare stromy - alerce (takove cyprisovite jehlicnany - pry maji mit az 4000 let - ale to bych bral s rezervou, kazdopadne jsou to obri). Pri ceste zpet jsme se koupali v pruzracnem lago Sargaso. Rano se pocasi vratilo k normalu a prselo a prselo, nastesti jsme cestou zpet stopli jednu moc milou pani. Pak jsme museli odmitnout pozvani na obed, protoze jsme byli uplne promoceni a zmrzli, a spolecenska konverzace nam v tomto stavu dela problemy.
Dnes jsme pak oslavili vanoce, kdyz nam z domova dosla postou krabice s cukrovim - samozrejme, skoro vsechny potraviny (vc. balenych) je zakazano dovazet, a kdyby tohle videli paranoidni chilsti uredniko-celnici - tak by je asi trefil slak a my sli sedet. Ale o to nam to cukrovi vic chutna a moc za ne dekujeme.
Zdravi Vas+Han
P.S mel jsem sice pripravena nejaka nosna temata - kterym jsem se chtel venovat: napr. o Cesko-Nemeckem pratelstvi - po navsteve Nemeckeho pivovaru, nebo o univerzalnosti Otcenase - kdyz tady musime zvykat tu jejich nechutnou vatovitou hmotu zvanou chleba (viz cast "chleb nas ve zdejsi"), Nicmene o tom nekdy pozdeji - kdyz nam ted doslo to cukrovi, tak na to stejne nejak nemam naladu a jdu radsi pokracovat v konzumaci... :)
Po dvou mesicich cestovani jsme dorazili az k "branam" Patagonie. Rozdil je docela poznat. Zima, fouka, kazdy druhy den prsi, ta tam je subtropicka slunecna idyla stredniho Chile.
Naposledy jsem psal z Valdivie. Tam se nam moc libilo. Celkem by se dalo rict, ze je to takove mesto zlomu. Tj. kdyz clovek cestuje ze severu na jih, mesta jsou uklizenejsi, je tu mene toulavych psu, zebraku i bezdomovcu. Vrchol nam prijde, ze je prave ve Valdivii, odtud dal na jih je to zas horsi - jako napr. prave tady v Puerto Montt (samozrejme k takove Bolivii to ma jeste hodne daleko).
Ve Valdivii jsme si udelali dva kratsi vylety po pobrezi Pacifiku. Poprve byla zima, nad oceanem se valela mlha - ale i tak to byl pekny vylet po liduprazdnych plazich z cerneho pisku. Na zaver vyletu jsme navstivili pivovar Kunstmann (vypada podobne jako Bavorska v Kr.Poli + klasicka medena aparatura uvnitr) a dali si degustacni "menu". Tj. v 0,5dl kelimcich donesli na ochutnani vsech 7 piv co tu vari.
Krome cerneho - ktere se pit nedalo byly vsechny ostatni pitelna. Tocena svetla nefiltrovana 13ka a jedno polotmave by nam chutnaly i u nas + Hance moc chutnalo sladke medove pivo. Posileni pivem jsme si pak troufli koupit cerstveho 2kg lososa - toho jsme pak jedli k veceri, snidani, obedu a opet k veceri..
Jinak jsme si tam docela vyvarovali - livanco-palacinky jsou asi vrcholem toho, co s nasi sadou 2 esusu, 2 lzic, hrnku a noze muzeme vyrobit (meli jsme je dvakrat a jeste nam 0,5 kg. mouky zbylo - na horach jsem ji pak proklinal, jak mi tizila batoh).
Druhy vylet po plazich byl na zaver nasi relaxace. Bylo jasno, teplo, nefoukal vitr a po plazich a skaliskach jsme chodili az do pul desate, kdy zapadalo slunce. Byl zrovna odliv a kameny byly pokryty kobercem malych skebli. Zajimava predstava, ze tak kdysi muselo vypadat i more v Evrope..
Z Valdivie jsme jeli do N.P. Los Alerces. Meli jsme celkem stesti, v parku spadne rocne 4,5 metru srazek, ale nam svitilo slunce. Sli jsme nalehko jeden celodenni vylet k lagune Fria. Trek byl prosekan uplnou dzungli - dole zmet mechu, bambusu a kapradin, nahore obrovske stare stromy - alerce (takove cyprisovite jehlicnany - pry maji mit az 4000 let - ale to bych bral s rezervou, kazdopadne jsou to obri). Pri ceste zpet jsme se koupali v pruzracnem lago Sargaso. Rano se pocasi vratilo k normalu a prselo a prselo, nastesti jsme cestou zpet stopli jednu moc milou pani. Pak jsme museli odmitnout pozvani na obed, protoze jsme byli uplne promoceni a zmrzli, a spolecenska konverzace nam v tomto stavu dela problemy.
Dnes jsme pak oslavili vanoce, kdyz nam z domova dosla postou krabice s cukrovim - samozrejme, skoro vsechny potraviny (vc. balenych) je zakazano dovazet, a kdyby tohle videli paranoidni chilsti uredniko-celnici - tak by je asi trefil slak a my sli sedet. Ale o to nam to cukrovi vic chutna a moc za ne dekujeme.
Zdravi Vas+Han
P.S mel jsem sice pripravena nejaka nosna temata - kterym jsem se chtel venovat: napr. o Cesko-Nemeckem pratelstvi - po navsteve Nemeckeho pivovaru, nebo o univerzalnosti Otcenase - kdyz tady musime zvykat tu jejich nechutnou vatovitou hmotu zvanou chleba (viz cast "chleb nas ve zdejsi"), Nicmene o tom nekdy pozdeji - kdyz nam ted doslo to cukrovi, tak na to stejne nejak nemam naladu a jdu radsi pokracovat v konzumaci... :)
neděle 11. ledna 2009
O zazitcich dobrych i spatnych
Zdravime vsechny u nas,
Tak jsme si rikali, ze porad piseme o ruznych uzasnych zazitcich a ze uz to musi byt trochu stereotypni cteni. Takze zkusim napsat neco i z druhe strany tulackeho spektra zazitku. Asi si u toho neodpustim trochu filosofickeho premytani - takze budte prosim tolerantni, pokud se vubec odvazite tento vyplod cist dal :)
Cestovani totiz neni jen valeni se v horkych pramenech, obrazeni vinotek, pozorovani uzasnych zapadu slunce, ci adrenalinova jizda na korbe pick-upu. Vsechny tyhle zazitky propojuje jednak "neutralni omacka" vareni vlocek rano - ci testovin vecer, domlouvani dopravy, hledani ubytovani, zjistovani jakym zpusobem funguje mestske MHD... apod. A pak i kupa zazitku, kdy cloveku nezbyva nez zatnout zuby a nejak se pres ne prenest. Mezi takove patri napr. stopovani ve vichrici na pousti s ocima plnyma prachu a pisku kdy nikdo nestavi, drapani se do strmeho kopce par hodin natezko neprostupnou vegetaci, spinavi podreni zpoceni a nahore zjistit, ze tudy cesta nevede. Nebo treba kdyz po par hodinach chuze po pousti ve vedru na tezko jede prvni auto (a prazdne k tomu) a nezastavi..
My samozrejme nejsme takovi masochiste, abychom podobne zazitky vyhledavali, nerku-li si je uzivali (nadavame jako spacci a zurime jako vsichni ostatni - budhisticka vyrovnanost a odevzdanost je mytus, ktery proste u lidi vychovanych v Evrope neexistuje a kdo si mysli, ze ano, mel by cestovat:)).
Na druhou stranu, prave diky temto nehezkym zazitkum pak muzou vyniknout ty nadherne. Zkratka zjednodusovani a odfiltrovani namahy, unavy, znechuceni a vsech negativnich zkusenosti, zazitek z toulani nejenze nevylepsi, ale zhorsi. V podstate nepisu nic noveho a asi to vsichni dobre znate - stacilo by napsat "hlad je nejlepsi kuchar" ci neco takoveho a vyznam by byl stejny, ale proste me to neda a pod vlivem udalosti nedavno prozitych jsem se toto rozhodl napsat.
Stale ovsem plati: "Zazitky musi byt silne"
Nuze.
Naposled jsme psali po navratu z Descabezada Grande. Protoze nase touha po toulani po horach jeste nebyla ukojena, vzali jsme autobus a pres skarede mesto s peknym nazvem Los Angeles jsme se dopravili do narodniho parku Laguna Laja. Prvni dojem byl uzasny: udoli reky Laja vytvorene lavou, porostle borovicemi, cyprisemi a pabuky, do ktereho pada po bocich nescetne mnozstvi vodopadu. Pochopitelne azurova obloha, taboreni nadivoko na louce a nad tim dva vulkany, starsi Sierra Veluda pokryta ledovci a mladsi pravidelny kuzel vulkanu Antuco. A jako uz tradicne - zadni turiste.
Cela tato nadhera ovsem skoncila po vstupu do parku.
Tj. ostravsko-karvinsky uhelny revir rozhodne nabizi vic vegetace nez tato cerna poust tvorena popelem a tufem. Antuco totiz vybuchlo nekdy v padesatych letech minuleho stoleti a od te doby tam pochopitelne jeste nic moc vyrust nestacilo. To jsme ale my netusili a vybaveni plankem a instrukcemi, ze kolem vulkanu lze podniknout krasny 3denni trek jsme vyrazili do parku.
U brany jsme stopli jakousi terenni toyotu plnou celniku (za parkem je malo pouzivany prechod do Argentiny) a ta nas prevezla prez celou tu poust, kterou jsme puvodne chteli projit. Konsternovani tou pustinou jsme se odvazili vysednout az zas zacala zelen - tj. za hranici narodniho parku z druhe strany.
Nicmene jsme se nevzdali. V refugiu vojaku co jsme tam objevili, jsme si ofotili mapu 50ku (tu u vstupu do narodniho parku nemaji - mimochodem, mapy se tu vubec nikde nedaji sehnat, byt existuji) a vyrazili. V mape byla zakreslena cesta, ktera vedla mezi obema vulkany zpet k brane do narodniho parku, kam jsme se museli vratit, protoze jsme si tam nechali veci.
Prvni den jsme tudiz hledali cestu - neuspesne, cesta neexistovala. Taky v tom udoli, kterym jsme sli nebyli zadne stopy lidi, na druhou stranu tam byly stopy neceho, co klidne mohla byt puma - maji tam zit. Jinak udoli bylo nadherne - kdekoliv jinde na svete magnet na turisty, tady tulacky raj. Spali jsme v obrim ledovcovem kotli a premysleli kudy rano z nej. Rano jsme se zuby nehty vyskrabali na hreben, podreni, zpoceni, zniceni a v poledne zjistili, ze dal to nepujde. Pred nami byly pouze ledovce a skaly.
Nezbyvalo nez se vratit.
Cesta zpet ale pochopitelne taky nevedla. Takze jsme se vraceli po hrebenu a doufali, ze se nam z nej podari nekde sejit. To se nakonec podarilo a mezi sestou a sedmou vecer jsme objevili misto kudy se dalo slezt do vedlejsiho udoli. Cestou nam dosla voda, nastesti Hanku napadlo nahore doplnit lahve snehem, takze jsme zizni neumreli :).
V udoli tekla reka, rostli araukarie (asi dve :)) a bylo tam moc pekne. Rano jsme se pokorne(!) vratili na cestu po ktere jsme prijeli a 8 km po ni slapali vedrem tou cernou pustinou a doufali, ze pojede nejake auto. Prvni nezastavilo.. nastesti druhe ano - jinak nam zbyvalo jeste 19km, nez bychom se dostali do nejake civilizace.
Nasledoval stastny navrat, taboreni na nadhernem miste, pivo, parky, chleba..
A taky zjisteni, ze jsme pro ted horami nasyceni (toulani bez mapy a cesty je psychicky i fyzicky o dost narocnejsi nez s ni). Takze jsme se busem prepravili k mori. Presneji receno do Valdivie odkud toto pisu.
Jeste neco o ni. Valdivia je nadherne mesto - prvni takove v Chile, doted to byli vsechno ohyzdne splacaniny na rovine s americkym stylem "street-avenue". Tady jsou zalivy, ve kterych se vali lachtani, namesti, nepravidelne ulice, kopecky, spousta zelene, prijemne teplo, rybi trh (kilo cerstvych lososu - 45Kc:) - uz si na ne brousim nuz) atd. Rozhodli jsme se, ze se tu par dni zdrzime a nacerpame znovu sil na dalsi narodni parky. Navic za tyden nam prijedou kamaradi Pavla s Honzou, tak uz se tesime, jak si zase promluvime po vic jak mesici s nekym cesky. Takze piste, jsme "skoro online":))
Vas+Han
P.S: Pro Svaru M. - nejak jsem si na tebe vcera vecer vzpomnel...:)
Tak jsme si rikali, ze porad piseme o ruznych uzasnych zazitcich a ze uz to musi byt trochu stereotypni cteni. Takze zkusim napsat neco i z druhe strany tulackeho spektra zazitku. Asi si u toho neodpustim trochu filosofickeho premytani - takze budte prosim tolerantni, pokud se vubec odvazite tento vyplod cist dal :)
Cestovani totiz neni jen valeni se v horkych pramenech, obrazeni vinotek, pozorovani uzasnych zapadu slunce, ci adrenalinova jizda na korbe pick-upu. Vsechny tyhle zazitky propojuje jednak "neutralni omacka" vareni vlocek rano - ci testovin vecer, domlouvani dopravy, hledani ubytovani, zjistovani jakym zpusobem funguje mestske MHD... apod. A pak i kupa zazitku, kdy cloveku nezbyva nez zatnout zuby a nejak se pres ne prenest. Mezi takove patri napr. stopovani ve vichrici na pousti s ocima plnyma prachu a pisku kdy nikdo nestavi, drapani se do strmeho kopce par hodin natezko neprostupnou vegetaci, spinavi podreni zpoceni a nahore zjistit, ze tudy cesta nevede. Nebo treba kdyz po par hodinach chuze po pousti ve vedru na tezko jede prvni auto (a prazdne k tomu) a nezastavi..
My samozrejme nejsme takovi masochiste, abychom podobne zazitky vyhledavali, nerku-li si je uzivali (nadavame jako spacci a zurime jako vsichni ostatni - budhisticka vyrovnanost a odevzdanost je mytus, ktery proste u lidi vychovanych v Evrope neexistuje a kdo si mysli, ze ano, mel by cestovat:)).
Na druhou stranu, prave diky temto nehezkym zazitkum pak muzou vyniknout ty nadherne. Zkratka zjednodusovani a odfiltrovani namahy, unavy, znechuceni a vsech negativnich zkusenosti, zazitek z toulani nejenze nevylepsi, ale zhorsi. V podstate nepisu nic noveho a asi to vsichni dobre znate - stacilo by napsat "hlad je nejlepsi kuchar" ci neco takoveho a vyznam by byl stejny, ale proste me to neda a pod vlivem udalosti nedavno prozitych jsem se toto rozhodl napsat.
Stale ovsem plati: "Zazitky musi byt silne"
Nuze.
Naposled jsme psali po navratu z Descabezada Grande. Protoze nase touha po toulani po horach jeste nebyla ukojena, vzali jsme autobus a pres skarede mesto s peknym nazvem Los Angeles jsme se dopravili do narodniho parku Laguna Laja. Prvni dojem byl uzasny: udoli reky Laja vytvorene lavou, porostle borovicemi, cyprisemi a pabuky, do ktereho pada po bocich nescetne mnozstvi vodopadu. Pochopitelne azurova obloha, taboreni nadivoko na louce a nad tim dva vulkany, starsi Sierra Veluda pokryta ledovci a mladsi pravidelny kuzel vulkanu Antuco. A jako uz tradicne - zadni turiste.
Cela tato nadhera ovsem skoncila po vstupu do parku.
Tj. ostravsko-karvinsky uhelny revir rozhodne nabizi vic vegetace nez tato cerna poust tvorena popelem a tufem. Antuco totiz vybuchlo nekdy v padesatych letech minuleho stoleti a od te doby tam pochopitelne jeste nic moc vyrust nestacilo. To jsme ale my netusili a vybaveni plankem a instrukcemi, ze kolem vulkanu lze podniknout krasny 3denni trek jsme vyrazili do parku.
U brany jsme stopli jakousi terenni toyotu plnou celniku (za parkem je malo pouzivany prechod do Argentiny) a ta nas prevezla prez celou tu poust, kterou jsme puvodne chteli projit. Konsternovani tou pustinou jsme se odvazili vysednout az zas zacala zelen - tj. za hranici narodniho parku z druhe strany.
Nicmene jsme se nevzdali. V refugiu vojaku co jsme tam objevili, jsme si ofotili mapu 50ku (tu u vstupu do narodniho parku nemaji - mimochodem, mapy se tu vubec nikde nedaji sehnat, byt existuji) a vyrazili. V mape byla zakreslena cesta, ktera vedla mezi obema vulkany zpet k brane do narodniho parku, kam jsme se museli vratit, protoze jsme si tam nechali veci.
Prvni den jsme tudiz hledali cestu - neuspesne, cesta neexistovala. Taky v tom udoli, kterym jsme sli nebyli zadne stopy lidi, na druhou stranu tam byly stopy neceho, co klidne mohla byt puma - maji tam zit. Jinak udoli bylo nadherne - kdekoliv jinde na svete magnet na turisty, tady tulacky raj. Spali jsme v obrim ledovcovem kotli a premysleli kudy rano z nej. Rano jsme se zuby nehty vyskrabali na hreben, podreni, zpoceni, zniceni a v poledne zjistili, ze dal to nepujde. Pred nami byly pouze ledovce a skaly.
Nezbyvalo nez se vratit.
Cesta zpet ale pochopitelne taky nevedla. Takze jsme se vraceli po hrebenu a doufali, ze se nam z nej podari nekde sejit. To se nakonec podarilo a mezi sestou a sedmou vecer jsme objevili misto kudy se dalo slezt do vedlejsiho udoli. Cestou nam dosla voda, nastesti Hanku napadlo nahore doplnit lahve snehem, takze jsme zizni neumreli :).
V udoli tekla reka, rostli araukarie (asi dve :)) a bylo tam moc pekne. Rano jsme se pokorne(!) vratili na cestu po ktere jsme prijeli a 8 km po ni slapali vedrem tou cernou pustinou a doufali, ze pojede nejake auto. Prvni nezastavilo.. nastesti druhe ano - jinak nam zbyvalo jeste 19km, nez bychom se dostali do nejake civilizace.
Nasledoval stastny navrat, taboreni na nadhernem miste, pivo, parky, chleba..
A taky zjisteni, ze jsme pro ted horami nasyceni (toulani bez mapy a cesty je psychicky i fyzicky o dost narocnejsi nez s ni). Takze jsme se busem prepravili k mori. Presneji receno do Valdivie odkud toto pisu.
Jeste neco o ni. Valdivia je nadherne mesto - prvni takove v Chile, doted to byli vsechno ohyzdne splacaniny na rovine s americkym stylem "street-avenue". Tady jsou zalivy, ve kterych se vali lachtani, namesti, nepravidelne ulice, kopecky, spousta zelene, prijemne teplo, rybi trh (kilo cerstvych lososu - 45Kc:) - uz si na ne brousim nuz) atd. Rozhodli jsme se, ze se tu par dni zdrzime a nacerpame znovu sil na dalsi narodni parky. Navic za tyden nam prijedou kamaradi Pavla s Honzou, tak uz se tesime, jak si zase promluvime po vic jak mesici s nekym cesky. Takze piste, jsme "skoro online":))
Vas+Han
P.S: Pro Svaru M. - nejak jsem si na tebe vcera vecer vzpomnel...:)
pondělí 5. ledna 2009
PF 2009
Ahoj vsichni,
Posilame vam vse nejlepsi do noveho roku, byt jak se tak koukam na hodinky, uz trochu pozde. To ten cas leti :)
Nas Silvestr a Novy rok probehl nasledovne:
30.12 jsme odjeli ze Santiaga vlakem na jih do Talcy. Kousek od Talcy se totiz nachazi park Altos Lircay o kterem jsme loni slyseli na prednasce prof. Druckmullera, ktera nas docela nadchla a taky inspirovala k tomu se tam podivat.
Prvni noc jsme spali na vyhlidce pred parkem, protoze jsme prisli pozde k brane a park uz byl zavreny - samozrejme jsme mohli jit dal na cerno (jak jsme zjistili, Chilane to tak casto delaji), ale potrebovali jsme nekde nechat cast nasi vybavy. Prece jen, tahat se do hor s nabijeckou, antiperspirantem a podobnymi uzitecnymi vecmi se nam nechtelo. Celkove kazdy nas batoh timto zlehknul(?) asi o 4 kg. Ranger u vstupu nas taky vybavil plankem a popsal cestu, takze orientace byla i bez mapy velmi snadna.
Cely park je velice zvlastni. Jednak je tam strasne horko a plno prachu, na druhou stranu je tam ale taky spousta potoku, protoze tam v zime hodne snezi a taky proto, ze se cely park rozklada na mladem vulkanickem podlozi a voda se tudiz nema kam vsaknout (konec vedeckeho okenka). Horko nastesti turistum ulehcuje les - nejsevernejsi vyskyt pabuku jiznich (ty jsme naposled videli na Zelandu)(ted uz opravdu konec vedeckeho okenka). Je to docela pekny pocit se po skoro 2 mesicich projit lesem. V rickach v udolich se da koupat - voda ma prijemnych 20-22 stupnu. Druhou noc - silvestrovskou jsme stravili v krasne zelene oaze, kde jsme se prejedli spendliky, ktere tam rostly. Pak jsme pili kafe a pozorovali vychazejici hvezdy. Minimalne den cesty od nas nebylo zive duse - jinak kafe kombinovane se spendliky nam aspon trochu pripomely posilvestrovske zaludecni obtize - doma tak caste...
Novy rok zacal taky moc hezky. Ve spendlikovem strome se usadilo hejno zelenych papousku, ktere se bavilo tim, ze hazelo spendliky na nas stan a delalo u toho hrozny kraval - nastesti nebyli prezrale..
Pak jsme vysli z parku a putovali pousti, brodili reku a navecer dosli k termalnim pramenum pod sopkou. Vecer jsme pak stravili koupanim a psychickou pripravou na vystup - prevyseni od pramenu k vrcholu bylo totiz asi 2100 metru. Vyrazili jsme rano o pul ctvrte, krasne zarily hvezdy a ani nebyla zima. Cestu jsme nastesti nasli (slo se porad nahoru :)), takze jsme za sedm hodin stali na vrcholu. Bylo uplne jasno, teplo, bezvetri (Dezcabesado ma 3953 m). Cely vnitrek krateru je pokryt ledovymi kajicniky a je tak velky, ze ani rybim okem bych ho nevyfotil, natoz s tim co mam. Jinak ale byly videt sopky az 270 km daleko na jihu. Po dvou hodinach na vrcholu jsme toho meli tak akorat a sklouzali po pemze za 2,5 hodiny zpet k nasemu kempu. Cestou nad nasimi hlavami krouzilo 7 velkych kondoru - asi jsou zvykli, ze obcas nejaky ten turista padne...
Ve tri odpoledne jsme se uz zase valeli v termalech. Zbytek dne jsme stravili relaxaci a pranim - zvolili jsme tentokrat variantu na 30 ;-)
Za dve noci, co jsme u termalu kempovali, se tam neukazal vubec nikdo.
Na zpatecni ceste jsme jeste spali pod krasnym vodopadem, navstivili Enladrillado - obri bazaltova plosina ve 2100 m. o ktere Daniken prohlasuje, ze tam pristavali mimozemstane - pochopitelne existuji i jine teorie.. a fotili kytky, jesterky i papousky.
Z Chillanu
Vasek a Hanka
Posilame vam vse nejlepsi do noveho roku, byt jak se tak koukam na hodinky, uz trochu pozde. To ten cas leti :)
Nas Silvestr a Novy rok probehl nasledovne:
30.12 jsme odjeli ze Santiaga vlakem na jih do Talcy. Kousek od Talcy se totiz nachazi park Altos Lircay o kterem jsme loni slyseli na prednasce prof. Druckmullera, ktera nas docela nadchla a taky inspirovala k tomu se tam podivat.
Prvni noc jsme spali na vyhlidce pred parkem, protoze jsme prisli pozde k brane a park uz byl zavreny - samozrejme jsme mohli jit dal na cerno (jak jsme zjistili, Chilane to tak casto delaji), ale potrebovali jsme nekde nechat cast nasi vybavy. Prece jen, tahat se do hor s nabijeckou, antiperspirantem a podobnymi uzitecnymi vecmi se nam nechtelo. Celkove kazdy nas batoh timto zlehknul(?) asi o 4 kg. Ranger u vstupu nas taky vybavil plankem a popsal cestu, takze orientace byla i bez mapy velmi snadna.
Cely park je velice zvlastni. Jednak je tam strasne horko a plno prachu, na druhou stranu je tam ale taky spousta potoku, protoze tam v zime hodne snezi a taky proto, ze se cely park rozklada na mladem vulkanickem podlozi a voda se tudiz nema kam vsaknout (konec vedeckeho okenka). Horko nastesti turistum ulehcuje les - nejsevernejsi vyskyt pabuku jiznich (ty jsme naposled videli na Zelandu)(ted uz opravdu konec vedeckeho okenka). Je to docela pekny pocit se po skoro 2 mesicich projit lesem. V rickach v udolich se da koupat - voda ma prijemnych 20-22 stupnu. Druhou noc - silvestrovskou jsme stravili v krasne zelene oaze, kde jsme se prejedli spendliky, ktere tam rostly. Pak jsme pili kafe a pozorovali vychazejici hvezdy. Minimalne den cesty od nas nebylo zive duse - jinak kafe kombinovane se spendliky nam aspon trochu pripomely posilvestrovske zaludecni obtize - doma tak caste...
Novy rok zacal taky moc hezky. Ve spendlikovem strome se usadilo hejno zelenych papousku, ktere se bavilo tim, ze hazelo spendliky na nas stan a delalo u toho hrozny kraval - nastesti nebyli prezrale..
Pak jsme vysli z parku a putovali pousti, brodili reku a navecer dosli k termalnim pramenum pod sopkou. Vecer jsme pak stravili koupanim a psychickou pripravou na vystup - prevyseni od pramenu k vrcholu bylo totiz asi 2100 metru. Vyrazili jsme rano o pul ctvrte, krasne zarily hvezdy a ani nebyla zima. Cestu jsme nastesti nasli (slo se porad nahoru :)), takze jsme za sedm hodin stali na vrcholu. Bylo uplne jasno, teplo, bezvetri (Dezcabesado ma 3953 m). Cely vnitrek krateru je pokryt ledovymi kajicniky a je tak velky, ze ani rybim okem bych ho nevyfotil, natoz s tim co mam. Jinak ale byly videt sopky az 270 km daleko na jihu. Po dvou hodinach na vrcholu jsme toho meli tak akorat a sklouzali po pemze za 2,5 hodiny zpet k nasemu kempu. Cestou nad nasimi hlavami krouzilo 7 velkych kondoru - asi jsou zvykli, ze obcas nejaky ten turista padne...
Ve tri odpoledne jsme se uz zase valeli v termalech. Zbytek dne jsme stravili relaxaci a pranim - zvolili jsme tentokrat variantu na 30 ;-)
Za dve noci, co jsme u termalu kempovali, se tam neukazal vubec nikdo.
Na zpatecni ceste jsme jeste spali pod krasnym vodopadem, navstivili Enladrillado - obri bazaltova plosina ve 2100 m. o ktere Daniken prohlasuje, ze tam pristavali mimozemstane - pochopitelne existuji i jine teorie.. a fotili kytky, jesterky i papousky.
Z Chillanu
Vasek a Hanka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)