Ahoj,
Po tom, co jsme jeden den kraceli po spalenisti v Torres del Paine (nejslavnejsim to Chilskem - ne-li celkove Jihoamerickem narodnim parku), ktere "vytvoril" pred par lety jeden Cech. A diky tomu se nase zeme stala zde velmi znamou (vim, ze negativni reklama je taky reklama - ale uvazovat o tom takto je humor dost cerny). A po tom, co jsem videl, jak naprosta vetsina Cechu tady pouziva benzinove varice - casto zpusobem, ze delani stredne velkeho taboraku, je podstatne mensim rizikem, ze se neco zapali, jsem se rozhodl, ze tu napisu par slov o vyhodach vareni na plynu a taky o dostupnosti propan-butanovych bomb v Jizni Americe.
Vim, ze vetsinu lidi toto vubec nebude zajimat, ale treba sem casem nekdo pojede, takze se mu tyto informace muzou hodit.
Ja sam, kdyz jsem si shanel informace o techto vecech, tak jsem nikde nebyl schopen najit, jestli se tu normalni propanbutanove bomby se zavitem (typy na klasicky VAR varic) daji sehnat. Ani na strankach VARu o tom nic nepisi, naopak jsem nasel dost stranek, kde se pise, ze tyto bomby tady nejsou k dostani. Nakonec me zachranil jeden kluk v Alpine (ex-Elias) Sportu na Josefske, ktery tu byl a rikal, ze sehnat bomby nebyl zadny problem. Cesi, co jsem s nimi tady mluvil, ale nikoho takoveho nepotkali, takze zatimco vsechny ostatni narody vari na plynu, Cesi tu vari temer vyhradne na benzinovych varicich MSR - stejnych, jakym Smitak zapalil pred par lety Torres del Paine (jeste jsem zaznamenal stare lihove varice).
Takze, nase zkusenosti plati jen pro Bolivii, Chile a Argentinu a jsou nasledujici:
Plynove bomby tu lze sehnat vsude. V Chile v kazdem trochu vetsim meste jsou nakupni centra typu "Vankovka", kde byvaji minimalne 3 obchody (Fallabela, Ice Polar, Ripley apod.), ktere maji sekci "outdoor", kde se bomby daji koupit (je sice mozne, ze je to sezonni zbozi), ale krome nich je tu taky spousta mensich outdoor obchodu - to ale spis plati pro Patagonii, Lake District a vubec mista, kam se jezdi na treky. Bomby jsme ale kupovali i v mistech, kde se zadne treky nedelaji (napr. Severoargentinska Salta). Jediny problem by mohl byt v Bolivii - bomby jsem videl jen v La Pazu, ale mozna je to proto, ze jsem je nepotreboval a neshanel. Celkove se ale da rict, ze tyto bomby je tu podstatne snazsi koupit, nez u nas.
Vsechny bomby jsou vyrabeny v Koreji a maji jen ruzny potisk pro ruzne spolecnosti. Pomer butan-propan je 75%:25%, ale muze se to menit. Varili jsme na bombe stare par let, co nam dali kluci z Brazilie a ta mela pomer 90%:10% (a za moc nestala). U nas jsou, pokud se dobre pamatuju, VAR bomby s pomerem 65%:35% a Coleman s 70%:30%, rozdil vuci nim jsem nezaznamenal.
Ceny jsou o dost lepsi nez u nas.
Znacka Doite - nejrozsirenejsi po celem Chile, ale i na severu Argentiny a v La Pazu - je nejlevnejsi. Mala, 230g, bomba stoji asi 45-50 Kc. Velka 460g do 100Kc (ale dost casto ji nemaji).
Znacka FG - nejcastejsi v Argentinske Patagonii, obcas i na jihu Chile. Mala bomba 230g bomba za 120-130 Kc. Velkou bombu jsme tu nevideli.
Znacka Primus - Videl jsem jen jednou v Punta Arenas. Mala bomba za 100 Kc. Velkou jsme taky nevideli.
Na to, ze jsou to naprosto totozne vyrobky, jsou cenove rozdily podezrele velke, ale s tim my nic nenadelame.
Jakys-takys zdroj informaci o obchodech, kde bomby jsou, je stranka www.doite.cl . Nam pomohla na zacatku, kdyz jsme tyto bomby shaneli po Santiagu.
Co se tyce benzinu, naprosta vetsina Cechu tam lije "typicky" natural, coz taky riziko zapaleni neceho nesnizi. Takze pokud uz se nekdo rozhodnete MSR brat, tak technicky benzin, se tu rekne "bensina blanca" a da se koupit pokud me mistni nekecali v nejakych potrebach pro domacnost. Nicmene tuto informaci mam z druhe ruky a zkusim ji jeste overit.
Prosim neberte tento prispevek jako negativni reklamu na varice MSR, sam tento varic vlastnim a vim, ze jsou mista (JV Asie), kde je proste nutny. A taky vim, ze se na nem pri trose zkusenosti da vicemene bezpecne varit (procestoval jsem s nim JV Asii, Novy Zeland - tam je taky plyn snadno k dostani a Kretu). Stale ale plati, ze neznam nikoho, kdo by se s nim odvazil varit ve stanu, coz o necem svedci.
Jinak co se tyce toho spaleniste v Torres del Paine, tak je to smutny pohled, ale patrne to neni zas takova tragedie. Ono totiz lze v ruznych castech narodniho parku najit ruzne stare stopy po pozarech, ktere postupne zarustaji, takze ono tam hori asi docela pravidelne. Nicmene toto spaleniste bude asi hodne videt jeste nejmin 100 let (tipuju podle podobneho spaleniste, ktere je nedaleko v parku Los Glacieros a jeste po 100 letech tam trci spousta zuhelnatelych kmenu, jinak ale mezitim uz roste pekny novy les).
Toz to je tak vse co jsem k tomu chtel napsat. Pokud prosim mate jine informace, jine zkusenosti, nebo jiny nazor na vareni na benzinu, tak mi sem prosim napiste do diskuse - stejne tak pokud mate nekdo zkusenosti z Peru, Ekvadoru, Venezuely a jinych jihoamerickych zemi kde jsme jeste nebyli.
Zkusim taky tento clanek semtam aktualizovat.
Vasek
pondělí 23. února 2009
neděle 22. února 2009
Ohnova zeme a Torres del Paine
Ahoj vsichni,
Jelikoz uz se nam nechtelo dal na jih (je tu moc zima), tak jsme se rozhodli, ze to otocime zase do teplych kraju. Prece jen, stejne jako starnou nase spacaky (a hrejou sakra min nez napr. v lete v Norsku) tak starneme i my a nase kosti by uz zas potrebovali trochu ohrat (to zni dost hrozne..).
Nejdriv jsme se ovsem rozhodli navstivit Ohnovou zemi. Plavba trajektem pres Magallanuv pruliv mela byt takovy bonbonek naseho pobytu v Punta Arenas. No prvni cast byla moc prijemna, slunce svitilo, opalovali jsme se na palube, nebo si davali kafe v lodnim baru. Porvenir na Ohnove zemi je vcelku nezajimave mesto v travnate rovine. Nic moc tam neroste, protoze tam neprsi, ale za to tam hodne fouka. Zije tam zajimava smes pristehovalcu z Chorvatska (nechapeme co tam delaji, to klima je hodne odlisne od Chorvatskeho) a z ostrova Chiloe na zapade Chile (aji tam je uplne jine klima). Zpatecni cesta byla ovsem tak zajimava, ze se nase lod dostala na titulni stranu dvou mistnich denniku (El Pinguinero a El Magellan) a moc nechybelo a byli bychom tam vyfoceni i my, jen kdybychom se vypotaceli z trajektu trochu driv. V bouri totiz plula nase lod 5,5 hodiny misto dvou, vichr byl 115km/h k tomu obrovske vlny. Pristani se povedlo az na poctvrte, protoze predtim to nas nekolikasettunovy trajekt vzdy odfouklo. Nastesti jsme nezvraceli a v nejhorsim jsme pro jistotu usnuli.
Pak jsme vyrazili do Torres del Paine. Pocasi nebylo idealni, prvni dva dny prselo, treti den snezilo, ale pak se pocasi zacalo lepsit a posledni dva dny uz nam svitilo slunko (ale v noci zase mrzlo). Ani se mi nechce moc rozepisovat o ceste, park je notoricky znamy a napsalo se o nem azaz. Radsi sem zkusim brzo nahrat nejake fotky, protoze je to tam fakt moc pekne. Ovsem s tim souvisi i davy turistu, ktere pripominaji hrebenovku ve Vysokych Tatrach uprostred sezony. My jsme za 6 dni prosli takzvany "big circuit" vcetne "W" treku (pro ty co vi o cem mluvim) a pak se tam jeste jeden den valeli. Jinak "W" treku se uz nerika "W" trek, ale "hola" trek - pokud chcete byt "in" :).
No vidim ze uz tu pisu pekne nesmysly, takze radsi zkusim neco zajimavejsiho stvorit zitra ci tak..
Vasek
P.S. Pridal jsem nejake ty fotky - zacinaji tady . Prvni fotka je tzv. Smitakuv odkaz - 2005 tady totiz spalil pomoci benzinoveho varice 10% parku. Je to sice za urcitych podminek docela fotogenicke, ale jinak dost smutne. Vic o tom zkusim napsat dnes vecer. Dalsi fotky jsou z naseho tydenniho vyletu.
Jelikoz uz se nam nechtelo dal na jih (je tu moc zima), tak jsme se rozhodli, ze to otocime zase do teplych kraju. Prece jen, stejne jako starnou nase spacaky (a hrejou sakra min nez napr. v lete v Norsku) tak starneme i my a nase kosti by uz zas potrebovali trochu ohrat (to zni dost hrozne..).
Nejdriv jsme se ovsem rozhodli navstivit Ohnovou zemi. Plavba trajektem pres Magallanuv pruliv mela byt takovy bonbonek naseho pobytu v Punta Arenas. No prvni cast byla moc prijemna, slunce svitilo, opalovali jsme se na palube, nebo si davali kafe v lodnim baru. Porvenir na Ohnove zemi je vcelku nezajimave mesto v travnate rovine. Nic moc tam neroste, protoze tam neprsi, ale za to tam hodne fouka. Zije tam zajimava smes pristehovalcu z Chorvatska (nechapeme co tam delaji, to klima je hodne odlisne od Chorvatskeho) a z ostrova Chiloe na zapade Chile (aji tam je uplne jine klima). Zpatecni cesta byla ovsem tak zajimava, ze se nase lod dostala na titulni stranu dvou mistnich denniku (El Pinguinero a El Magellan) a moc nechybelo a byli bychom tam vyfoceni i my, jen kdybychom se vypotaceli z trajektu trochu driv. V bouri totiz plula nase lod 5,5 hodiny misto dvou, vichr byl 115km/h k tomu obrovske vlny. Pristani se povedlo az na poctvrte, protoze predtim to nas nekolikasettunovy trajekt vzdy odfouklo. Nastesti jsme nezvraceli a v nejhorsim jsme pro jistotu usnuli.
Pak jsme vyrazili do Torres del Paine. Pocasi nebylo idealni, prvni dva dny prselo, treti den snezilo, ale pak se pocasi zacalo lepsit a posledni dva dny uz nam svitilo slunko (ale v noci zase mrzlo). Ani se mi nechce moc rozepisovat o ceste, park je notoricky znamy a napsalo se o nem azaz. Radsi sem zkusim brzo nahrat nejake fotky, protoze je to tam fakt moc pekne. Ovsem s tim souvisi i davy turistu, ktere pripominaji hrebenovku ve Vysokych Tatrach uprostred sezony. My jsme za 6 dni prosli takzvany "big circuit" vcetne "W" treku (pro ty co vi o cem mluvim) a pak se tam jeste jeden den valeli. Jinak "W" treku se uz nerika "W" trek, ale "hola" trek - pokud chcete byt "in" :).
No vidim ze uz tu pisu pekne nesmysly, takze radsi zkusim neco zajimavejsiho stvorit zitra ci tak..
Vasek
P.S. Pridal jsem nejake ty fotky - zacinaji tady . Prvni fotka je tzv. Smitakuv odkaz - 2005 tady totiz spalil pomoci benzinoveho varice 10% parku. Je to sice za urcitych podminek docela fotogenicke, ale jinak dost smutne. Vic o tom zkusim napsat dnes vecer. Dalsi fotky jsou z naseho tydenniho vyletu.
pátek 13. února 2009
V polovine
Ahoj,
Posledne jsem psal, ze jsem chtel nahrat nejake ty fotky, tak snad ted: tady je par fotek - Perito Moreno,Puerto Natales, vrak lodi u Punta Arenas..
V Punta Arenas a jejim okoli jsme taky stravili posledni den s Pavlou a Honzou, kteri bohuzel museli odjet zvysovat nas HDP..
Pujcili jsme si auto (VW Crossfox 1,6) a jeli se podivat na Fuerte Bulnes (prvni pevnost co tu Chile postavilo), Puerto Humbre - zatoka, kde prvni spanelsti kolonizatori pomreli hlady (asi bylo tehdy jine klima) a na tucnaky (fakt jsou dost srandovni). Nasledovalo smutne louceni a v nedeli jsme uz byli zase sami.
Pak jsme se rozhodovali co dal, ale rozhodla za nas nahoda. Nejdriv jsme nestihli lod na Ohnovou zem, protoze chlapek z pujcovny aut zaspal a pak nam domaci v hostelu oznamila, ze ma plno, takze nase volba byla jasna.
Den predtim jsme si totiz rikali, jak ta oblast na jih od Punta Arenas vypada pekne - lesy, kopce, more, zadni turiste, zadne ploty, zadna obydli, zadny narodni park.. Prvni takove misto, ktere jsme tu v Jizni Americe za celou dobu videli. Takze jsme se rozhodli tam udelat kratsi vylet. Jedina informace, kterou jsme meli byla, ze je tam Cabo Froward - nejjiznejsi bod celeho Americkeho kontinentu a podle Lonely Planet se tam da udelat dvoudenni trek, navic jsem mel v GPS tento bod pro jistotu zadany. Protoze LP ze zasady neverime, koupili jsme jidlo na ctyri dny. Plan byl jasny. Pujdeme podle brehu az tam budeme, tam se prece neda zabloudit. Zkratka naivni predstava naivniho suchozemce.
Vyrazili jsme v nedeli pred polednem. Jeste v Punta Arenas (vyuzili jsme ke stopovani, mazane, velkou kaluz jako retarder - vsichni pred ni zpomalovali) jsme stopli za 5 minut prvni auto, ktere nas vzalo prvnich 60 km, pak za dalsi 2 minuty nam zastavil tereni pickup, ktery by nas dovezl az na konec cesty - ale ta se nam tak libila, ze jsme se rozhodli jit posledni 3 km nejjiznejsi silnice pesky (krome toho naseho stopu tam vubec nic nejelo - stesti sedne semtam i na vola).
Pak jsme se flakali po plazich smerem na jih, slunce palilo, vlny splouchali, prulivem pluli lode, plaze absolutne liduprazdne. Dalsi den pokracovalo krasne pocasi, pesina vedla tentokrat vnitrozemim pres koberce cerveneho mechu, do kterych se clevek boril po kolena. Cpali jsme se malinama a meli se vyborne az asi do dvou odpoledne. Pak jsme dorazili k rece Svateho Mikulase a ta nesla prebrodit. Rekli jsme si: "dobra - pockame na odliv", a asi tri hodiny cekali na jejim brehu. Voda klesala, ale zaroven se menilo pocasi. Foukalo, prselo, za chvili jsme byli zmrzli, navic jsem se to trikrat snazil prejit, coz teplotnimu komfortu taky neprida. Napotreti jsem se uz dostal i na druhou stranu, vodu jsem mel po pas a sel dost dlouho morem. Pak se ale zacali honit vsichni certi, takze jsme se rozhodli vratit a utaborit se. Vecer voda klesla a reka se dala krasne prejit.
Bohuzel jsme si rekli: "Prece existuji 2 odlivy a druhy bude za 12 hodin pekne rano, co bychom se ted vecer po veceri balili" - zkratka suchozemsti idioti. Rano opravdu odliv byl, bohuzel bod kulminace byl asi o 60 cm vys nez vecer a reka nesla prebrodit, takze jsme na nasem taboristi stravili v pochmurne nalade dalsi den. Zasoby se tencili a nadavat jsme mohli jen nasi lenosti. Nakonec se ale toto zdrzeni ukazalo jako klicovy moment pro uspech akce. V poledne totiz dorazili ctyri Chilane - stejne jako my byli prekvapeni, ze to nejde prejit, tak jsme je pozvali k ohni, ktery jsme od rana udrzovali a pri rozhovoru z nich vypadlo, ze maji napsane vysky a casy prilivu a odlivu pro cely tyden (mimochodem jsme zjistili, ze zrovna tento den jsou 3 prilivy a tri odlivy - zajimave). To jsme samozrejme potrebovali. Druhym stastnym setkanim byl par ze Svycarska, ktery tam s nami nocoval a dal nam zbytek jidla, co nepotreboval a vysvetlil, jak spravne pripravovat mariscos (skeble). Vecer jsme uspesne prebrodili (voda sahala po pas) a jeste hodinu sli, nez jsme se utaborili na nadhernem krytem miste. Zase prselo. V noci jsem se jeste byl podivat jak vypada nejvyssi priliv a sledoval jak kus od nas zari do noci luxusni zaoceanska lod (jak vypada cesta na ni se muzete docist napr. zde atd.).
Tezko rict komu cesta prinese vic - kazdopadne je zvlastni pocit, kdyz na dosah jsou lide, kteri vyrustali v podobnem kulturnim prostredi a maji podobne hodnoty i vzdelani - a jsou zahrnuti luxusem a prebytky jidla, zatimco my tam skrabeme nas kotlik od sazi z ohne a vyskrabujeme posledni zbytky vlocek - holt kazdy sveho stesti strujce :).
Dalsi den, opet v desti, jsme brodili dalsi reku. Byl odliv a tentokrat jsem si ani nenamocil trenky (tedy jen taktak - ale nedobrovolnou intimni hygienu jsem spachal uz vcera), zkratka pohoda. V poledne jsme zataborili a nalehko sli zaverecne 3 hodiny (+ 3 zpatky) neustale prselo, vsechno bylo slizke, kluzke, hnusne, slane, mokre, i nepromokave veci promokly.. (na druhou stranu jsme videli patagonskeho lednacka, hrajici si lachtany hazejici si kusy ryby a delfiny v kazde druhe zatoce). Za mlhy deste a vetru jsme vystoupali poslednich 350 metru k obrovskemu krizi, vztycenemu na pocest navstevy Jana Pavla II v Chile (urcite mel z toho radost..). Nahore byla takova slota, ze se ani ten kriz nedal vyfotit bez rizika zniceni fotaku. Pripili jsme si poslednim hltem slivovice od Pavly a Honzy (jeste jednou za ni dekujeme) snedli viteznou snickersku, setrenou pro tuto chvili, udelali podvrcholove foto a rychle padili zpet. Symbolicky (aniz bychom to planovali) jsme na mysu byli presne v polovine nasi cesty (91 den ze 181). Dalsi den znovu prselo, ale v poledne se zacalo pocasi lepsit (duha jako tato tu byla videt prakticky pokazde kdyz vysvitlo slunce).Pak jsme dorazili k nasi oblibene rece Svateho Mikulase a koukali na skupinku turistu na druhem brehu, jak se marne snazi neco vymyslet. Rozdelali jsme si opet ohen (mimochodem v rozdelavani ohne z mokreho dreva se tu ze me stal fakt machr, asi po navratu vstoupim do nejakeho kotlikarskeho oddilu - nevim, kde jinde by tento "skill" mohli ocenit :)) susili veci a zacali pripravovat skeble (moc jineho jidla uz nam nezbyvalo) - do odlivu zbyvalo asi deset hodin. No ale jak jsem uz psal, stesti obcas sedne i na vola. Skupina Izraelcu se na druhem brehu domluvila s chlapky, co tam cistili trail a ti az jim padla, vzali clun a prevezli je. Pri te prilezitosti nas nabrali pri ceste zpet. Izraelci nastesti jeli na 3x, bylo jich 9, takze jsme prekonali vsechny rekordy v rychlosti baleni stanu a za chvili uz jsme jeli, ale k nasemu prekvapeni ne na druhy breh, ale na rybarskou lodku, ktera kotvila uprostred zatoky a ta nas vzala pres nekolik mysu a zatok nahoru Magallanovym prulivem az k poslednimu obytnemu staveni v cele Americe. Tam nas pohostini znackari pohostili kavou a tousty s dzemem. Pak jsme se pomalu vraceli zpet, jedli opet maliny i divoky rybiz (a dozvedeli se mimochodem, ze vsechny bobule v Patagonii jsou jedle - coz uz tusime davno - neb to mame i experimentalne overeno), vecer si udelali skeble a na ohni ususili skoro vse co jsme meli. Dnes jsme pak dostopovali zpatky do Punta Arenas (opet prvni auto asi po dvou minutach). Cely trek nakonec trval 6 dni, nikdy neverte Lonely Planet! :).
Posledne jsem psal, ze jsem chtel nahrat nejake ty fotky, tak snad ted: tady je par fotek - Perito Moreno,Puerto Natales, vrak lodi u Punta Arenas..
V Punta Arenas a jejim okoli jsme taky stravili posledni den s Pavlou a Honzou, kteri bohuzel museli odjet zvysovat nas HDP..
Pujcili jsme si auto (VW Crossfox 1,6) a jeli se podivat na Fuerte Bulnes (prvni pevnost co tu Chile postavilo), Puerto Humbre - zatoka, kde prvni spanelsti kolonizatori pomreli hlady (asi bylo tehdy jine klima) a na tucnaky (fakt jsou dost srandovni). Nasledovalo smutne louceni a v nedeli jsme uz byli zase sami.
Pak jsme se rozhodovali co dal, ale rozhodla za nas nahoda. Nejdriv jsme nestihli lod na Ohnovou zem, protoze chlapek z pujcovny aut zaspal a pak nam domaci v hostelu oznamila, ze ma plno, takze nase volba byla jasna.
Den predtim jsme si totiz rikali, jak ta oblast na jih od Punta Arenas vypada pekne - lesy, kopce, more, zadni turiste, zadne ploty, zadna obydli, zadny narodni park.. Prvni takove misto, ktere jsme tu v Jizni Americe za celou dobu videli. Takze jsme se rozhodli tam udelat kratsi vylet. Jedina informace, kterou jsme meli byla, ze je tam Cabo Froward - nejjiznejsi bod celeho Americkeho kontinentu a podle Lonely Planet se tam da udelat dvoudenni trek, navic jsem mel v GPS tento bod pro jistotu zadany. Protoze LP ze zasady neverime, koupili jsme jidlo na ctyri dny. Plan byl jasny. Pujdeme podle brehu az tam budeme, tam se prece neda zabloudit. Zkratka naivni predstava naivniho suchozemce.
Vyrazili jsme v nedeli pred polednem. Jeste v Punta Arenas (vyuzili jsme ke stopovani, mazane, velkou kaluz jako retarder - vsichni pred ni zpomalovali) jsme stopli za 5 minut prvni auto, ktere nas vzalo prvnich 60 km, pak za dalsi 2 minuty nam zastavil tereni pickup, ktery by nas dovezl az na konec cesty - ale ta se nam tak libila, ze jsme se rozhodli jit posledni 3 km nejjiznejsi silnice pesky (krome toho naseho stopu tam vubec nic nejelo - stesti sedne semtam i na vola).
Pak jsme se flakali po plazich smerem na jih, slunce palilo, vlny splouchali, prulivem pluli lode, plaze absolutne liduprazdne. Dalsi den pokracovalo krasne pocasi, pesina vedla tentokrat vnitrozemim pres koberce cerveneho mechu, do kterych se clevek boril po kolena. Cpali jsme se malinama a meli se vyborne az asi do dvou odpoledne. Pak jsme dorazili k rece Svateho Mikulase a ta nesla prebrodit. Rekli jsme si: "dobra - pockame na odliv", a asi tri hodiny cekali na jejim brehu. Voda klesala, ale zaroven se menilo pocasi. Foukalo, prselo, za chvili jsme byli zmrzli, navic jsem se to trikrat snazil prejit, coz teplotnimu komfortu taky neprida. Napotreti jsem se uz dostal i na druhou stranu, vodu jsem mel po pas a sel dost dlouho morem. Pak se ale zacali honit vsichni certi, takze jsme se rozhodli vratit a utaborit se. Vecer voda klesla a reka se dala krasne prejit.
Bohuzel jsme si rekli: "Prece existuji 2 odlivy a druhy bude za 12 hodin pekne rano, co bychom se ted vecer po veceri balili" - zkratka suchozemsti idioti. Rano opravdu odliv byl, bohuzel bod kulminace byl asi o 60 cm vys nez vecer a reka nesla prebrodit, takze jsme na nasem taboristi stravili v pochmurne nalade dalsi den. Zasoby se tencili a nadavat jsme mohli jen nasi lenosti. Nakonec se ale toto zdrzeni ukazalo jako klicovy moment pro uspech akce. V poledne totiz dorazili ctyri Chilane - stejne jako my byli prekvapeni, ze to nejde prejit, tak jsme je pozvali k ohni, ktery jsme od rana udrzovali a pri rozhovoru z nich vypadlo, ze maji napsane vysky a casy prilivu a odlivu pro cely tyden (mimochodem jsme zjistili, ze zrovna tento den jsou 3 prilivy a tri odlivy - zajimave). To jsme samozrejme potrebovali. Druhym stastnym setkanim byl par ze Svycarska, ktery tam s nami nocoval a dal nam zbytek jidla, co nepotreboval a vysvetlil, jak spravne pripravovat mariscos (skeble). Vecer jsme uspesne prebrodili (voda sahala po pas) a jeste hodinu sli, nez jsme se utaborili na nadhernem krytem miste. Zase prselo. V noci jsem se jeste byl podivat jak vypada nejvyssi priliv a sledoval jak kus od nas zari do noci luxusni zaoceanska lod (jak vypada cesta na ni se muzete docist napr. zde atd.).
Tezko rict komu cesta prinese vic - kazdopadne je zvlastni pocit, kdyz na dosah jsou lide, kteri vyrustali v podobnem kulturnim prostredi a maji podobne hodnoty i vzdelani - a jsou zahrnuti luxusem a prebytky jidla, zatimco my tam skrabeme nas kotlik od sazi z ohne a vyskrabujeme posledni zbytky vlocek - holt kazdy sveho stesti strujce :).
Dalsi den, opet v desti, jsme brodili dalsi reku. Byl odliv a tentokrat jsem si ani nenamocil trenky (tedy jen taktak - ale nedobrovolnou intimni hygienu jsem spachal uz vcera), zkratka pohoda. V poledne jsme zataborili a nalehko sli zaverecne 3 hodiny (+ 3 zpatky) neustale prselo, vsechno bylo slizke, kluzke, hnusne, slane, mokre, i nepromokave veci promokly.. (na druhou stranu jsme videli patagonskeho lednacka, hrajici si lachtany hazejici si kusy ryby a delfiny v kazde druhe zatoce). Za mlhy deste a vetru jsme vystoupali poslednich 350 metru k obrovskemu krizi, vztycenemu na pocest navstevy Jana Pavla II v Chile (urcite mel z toho radost..). Nahore byla takova slota, ze se ani ten kriz nedal vyfotit bez rizika zniceni fotaku. Pripili jsme si poslednim hltem slivovice od Pavly a Honzy (jeste jednou za ni dekujeme) snedli viteznou snickersku, setrenou pro tuto chvili, udelali podvrcholove foto a rychle padili zpet. Symbolicky (aniz bychom to planovali) jsme na mysu byli presne v polovine nasi cesty (91 den ze 181). Dalsi den znovu prselo, ale v poledne se zacalo pocasi lepsit (duha jako tato tu byla videt prakticky pokazde kdyz vysvitlo slunce).Pak jsme dorazili k nasi oblibene rece Svateho Mikulase a koukali na skupinku turistu na druhem brehu, jak se marne snazi neco vymyslet. Rozdelali jsme si opet ohen (mimochodem v rozdelavani ohne z mokreho dreva se tu ze me stal fakt machr, asi po navratu vstoupim do nejakeho kotlikarskeho oddilu - nevim, kde jinde by tento "skill" mohli ocenit :)) susili veci a zacali pripravovat skeble (moc jineho jidla uz nam nezbyvalo) - do odlivu zbyvalo asi deset hodin. No ale jak jsem uz psal, stesti obcas sedne i na vola. Skupina Izraelcu se na druhem brehu domluvila s chlapky, co tam cistili trail a ti az jim padla, vzali clun a prevezli je. Pri te prilezitosti nas nabrali pri ceste zpet. Izraelci nastesti jeli na 3x, bylo jich 9, takze jsme prekonali vsechny rekordy v rychlosti baleni stanu a za chvili uz jsme jeli, ale k nasemu prekvapeni ne na druhy breh, ale na rybarskou lodku, ktera kotvila uprostred zatoky a ta nas vzala pres nekolik mysu a zatok nahoru Magallanovym prulivem az k poslednimu obytnemu staveni v cele Americe. Tam nas pohostini znackari pohostili kavou a tousty s dzemem. Pak jsme se pomalu vraceli zpet, jedli opet maliny i divoky rybiz (a dozvedeli se mimochodem, ze vsechny bobule v Patagonii jsou jedle - coz uz tusime davno - neb to mame i experimentalne overeno), vecer si udelali skeble a na ohni ususili skoro vse co jsme meli. Dnes jsme pak dostopovali zpatky do Punta Arenas (opet prvni auto asi po dvou minutach). Cely trek nakonec trval 6 dni, nikdy neverte Lonely Planet! :).
středa 4. února 2009
Jak jsem chytil virus a jine vesele prihody
Ahoj vsichni doma,
Vcera jsem si rikal, ze bych mohl zas po nejakem case uploadovat nejake fotky. Jednak se jich spousta za tech par tydnu nahromadila a druhak jsem se chystal vypalit fotky na DVD, zazalohovat, poslat domu do Cech a kartu nasledne vymazat (po asi 2 mesicich).
Tak z techto veci se me nepodarila ani jedna. V prvnim Cybercafe se me pres USB nahral na kartu virus, ktery zabranuje standardnimu zobrazeni obsahu co je na karte. Takze to ani nelze vypalit. Pravdepodobne to nebude zas az tak fatalni, protoze ve fotaku fotky stale vidim a i karta je stale zaplnena z 99%. Pouze ty fily a adresare jakoby zmizeli.
Takze posilam kartu i s obsahem domu mym drahym svagrum k dalsimu pruzkumu. Tady s tim moc manipulovat nemuzu.
Holt jak jsem starej tak jsem blbej. Od ted uz budu kartu vzdycky zamykat.
Krom toho byly minule dny spise smolne. Delali jsme jedno spatne rozhodnuti za druhym, ve snaze usetrit jsme zvolili vzdy drazsi, ale o to delsi cestu. Kupovali jsme drazsi a horsi veci etc. Nebudu to tu moc rozvadet, vesmes to byly drobnosti, ale kdyz se to kupi, tak to cloveku poradne kazi naladu. No vcera to vyvrcholilo tim virem, ktery me tesne pred zalohovanim znepristupnil vsechny fotky za uplynule 2 mesice. Snad to nebude na vzdycky :-( .
K tem hezkym zazitkum patri navsteva parku Los Glaciares, kde jsme ve ctyrech ctyri dny trekovali a z toho jen prvni den prselo a taky navsteva slavneho mistniho ledovce Perito Moreno. Bohuzel uz bez Pavly a Honzy, kteri uz ho videli a odjeli do Torres del Paine (uvidime se s nimi az pozitri).
Byla to vubec podarena akce. Premysleli jsme totiz jak usetrit (kdyz nam ta koruna tak klesa).
Ledovec je asi 80 km od mesta Calafate kde ted jsme. Toto mesto se vyznacuje pomerem 1:10 mistnich k turistum a prisernymi turistickymi kartelovymi cenami jakekoliv dopravy a sluzeb. Co rict, kdyz nejlevnejsi zpusob dopravy (teoreticky krome stopu, ale cekaci doba je tu pres 5 hodin - vime z vl. zkusenosti) je pujceni auta u Hertzu - coz je kdekoliv jinde paradoxne nejdrazsi zpusob - a Hertz ceny drzi.
Optimalni cesta jak usetrit se ukazala jit na bus terminal, stoupnout si k info okynku a agitovat prichozi lidi na spolecne pujceni auta.
Akce se celkem zdarila. Za asi ctvrt hodiny jsem takhle naverboval dva Australany a jednu Bulharku. V poctu peti lidi jsme pak pujcili maleho ctyrdveroveho Fiata za asi 1600,- na den a jeli. Jeste se nam podarilo projet branou parku, driv nez tam prijeli rano rangeri, kteri vybiraji vstupne - no nebyli jsme sami - prece jen vybirat za moznost podivat se na kus ledu necelych 400,-/os nam prijde ponekud prilis.
Jedine co me nastvalo bylo, ze jsem chtel ridit, a jako na potvoru jsem si nechal v kempu ridicak, ktery taham pro tuto prilezitost celou cestu s sebou, no nic snad priste.
* pozn. vsechny uvedene ceny jsou v ceskych korunach konvertibilnich vuci argentinskemu pesu kurzem 6(a neco):1 :)
Vas+Han
Vcera jsem si rikal, ze bych mohl zas po nejakem case uploadovat nejake fotky. Jednak se jich spousta za tech par tydnu nahromadila a druhak jsem se chystal vypalit fotky na DVD, zazalohovat, poslat domu do Cech a kartu nasledne vymazat (po asi 2 mesicich).
Tak z techto veci se me nepodarila ani jedna. V prvnim Cybercafe se me pres USB nahral na kartu virus, ktery zabranuje standardnimu zobrazeni obsahu co je na karte. Takze to ani nelze vypalit. Pravdepodobne to nebude zas az tak fatalni, protoze ve fotaku fotky stale vidim a i karta je stale zaplnena z 99%. Pouze ty fily a adresare jakoby zmizeli.
Takze posilam kartu i s obsahem domu mym drahym svagrum k dalsimu pruzkumu. Tady s tim moc manipulovat nemuzu.
Holt jak jsem starej tak jsem blbej. Od ted uz budu kartu vzdycky zamykat.
Krom toho byly minule dny spise smolne. Delali jsme jedno spatne rozhodnuti za druhym, ve snaze usetrit jsme zvolili vzdy drazsi, ale o to delsi cestu. Kupovali jsme drazsi a horsi veci etc. Nebudu to tu moc rozvadet, vesmes to byly drobnosti, ale kdyz se to kupi, tak to cloveku poradne kazi naladu. No vcera to vyvrcholilo tim virem, ktery me tesne pred zalohovanim znepristupnil vsechny fotky za uplynule 2 mesice. Snad to nebude na vzdycky :-( .
K tem hezkym zazitkum patri navsteva parku Los Glaciares, kde jsme ve ctyrech ctyri dny trekovali a z toho jen prvni den prselo a taky navsteva slavneho mistniho ledovce Perito Moreno. Bohuzel uz bez Pavly a Honzy, kteri uz ho videli a odjeli do Torres del Paine (uvidime se s nimi az pozitri).
Byla to vubec podarena akce. Premysleli jsme totiz jak usetrit (kdyz nam ta koruna tak klesa).
Ledovec je asi 80 km od mesta Calafate kde ted jsme. Toto mesto se vyznacuje pomerem 1:10 mistnich k turistum a prisernymi turistickymi kartelovymi cenami jakekoliv dopravy a sluzeb. Co rict, kdyz nejlevnejsi zpusob dopravy (teoreticky krome stopu, ale cekaci doba je tu pres 5 hodin - vime z vl. zkusenosti) je pujceni auta u Hertzu - coz je kdekoliv jinde paradoxne nejdrazsi zpusob - a Hertz ceny drzi.
Optimalni cesta jak usetrit se ukazala jit na bus terminal, stoupnout si k info okynku a agitovat prichozi lidi na spolecne pujceni auta.
Akce se celkem zdarila. Za asi ctvrt hodiny jsem takhle naverboval dva Australany a jednu Bulharku. V poctu peti lidi jsme pak pujcili maleho ctyrdveroveho Fiata za asi 1600,- na den a jeli. Jeste se nam podarilo projet branou parku, driv nez tam prijeli rano rangeri, kteri vybiraji vstupne - no nebyli jsme sami - prece jen vybirat za moznost podivat se na kus ledu necelych 400,-/os nam prijde ponekud prilis.
Jedine co me nastvalo bylo, ze jsem chtel ridit, a jako na potvoru jsem si nechal v kempu ridicak, ktery taham pro tuto prilezitost celou cestu s sebou, no nic snad priste.
* pozn. vsechny uvedene ceny jsou v ceskych korunach konvertibilnich vuci argentinskemu pesu kurzem 6(a neco):1 :)
Vas+Han
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)