Ahoj vsichni, ktere jeste neomrzelo cist tento obcasny blog o nasi ceste.
Postupem casu mame takovy pocit, ze nektere nase mozkove funkce, konkretne ty, ktere slouzi k vyjadrovani v nasi materstine, nam silne krni. Pokud si neceho takoveho vsimate pri cteni nasich zaznamu, tak nam to prosim nejak "laskave" sdelte. Zajimalo by me, jestli to tak vnimate taky, nebo je to pouze nas subjektivni pocit.
Ono je to docela tezke, posledni Cechy jsme potkali v autobuse do Chaltenu, coz, jak jsem se dival do diare, je uz vic nez mesic. No a pri cestovani ve dvou se konverzace obvykle omezuje na hole vety typu "mas jeste hlad? ne. A ty? taky ne..", nebo casteji "Budeme neco delat? hmm.. nevim.." atd.
Vubec je to docela zajimava vec divat se do diare - clovek kouka kde byl pred jednim, dvema, tremi, ctyrmi mesici - prijde nam to strasne davno.
Diar je takovy nas cestovni denik.
Pamatuju, ze v Thajsku jsem si nejaky denik vedl - tady uz to jsou jen jednoradkove zaznamy typu:
23.3 Cabanaconde-Yanqui-Arequipa. Busy+micro 100Kc/os,Hostel 100Kc/os, Ja-teplota.
Ze zaznamu muzete videt, krome mist kudy jsme jeli a cen za dopravu a ubytovani i ze zatimco Hanka je zdrava jak ripa, me (uz asi paty den) suzuje nejaky virus, nebo bakterie.
Pred par dny jsme se vratili z Colca canyonu, coz je opravdu monumentalni strz, jakou jsme jeste nikdy nevideli. Dno je asi ve vysce 2100 m, nad tim je silnice a vesnice ve vysce 3500 m a pak to dal stoupa az k zasnezenym 5000-6000 vrcholum. Z cele tury jsem kvuli nemoci moc nemel. Hlavne posledni den, kdy jsem s teplotou vystoupal 1200 m na tezko, si budu pamatovat jeste dlouho. Jinak zatimco nahore pestuji brambory, dole jsme se prejedli opuncii a fiku. Fiky byli v pohode, ale po snezeni prvni opuncie jsem se citil jako po dni laminovani na lodenici - vsechno me pichalo a svedilo. Maji totiz, mrchy, takove stetinky, ktere se zapichuji vsude a svedi. Nastesti jsme dalsi den ziskali (vymenou za 3 bombony Pullman) know-how jak opuncie spravne ocistit a obzerstvi mohlo propuknout.
Ted jsme v Punu na brehu jezera Titicaca - na druhem brehu jsme stali presne pred ctyrmi mesici. Clovek ma z toho takovy vcelku nostalgicky pocit, uteklo to, veru, rychle.
Jsme stale trochu nemocni, takze si to pochopitelne nejak moc neuzivame, leceni doma pri sezeni u internetu a koukani na eurosport je sakra prijemnejsi..
Dnes jsme vyjeli na testovaci (chteli jsme otestovat jak jsme zdravi) turu na hrobky Sillustani z predincke doby. V ramci co nejmensi namahy jsme si podruhe (za nasi cestu) vzali cestovku a opet jsme se utvrdili, ze podobnou pitomost uz nikdy neudelame. Tak ukecaneho, hloupeho, samolibeho pruvodce by clovek pohledal - ponekud nezdvorile jsme se v pulce jeho monologu zvedli a odesli si prohlednout ruiny sami. Jinak pamatka to je vcelku pekna - na kopci nad jezerem asi ve vysce 4000 metru, je skupina nekolikametrovych pohrebnich vezi - nicmene s pamatkami Inku se to asi srovnavat neda.
Jeste par fotek: Arequipa za soumraku; jaka to pekna auta nam tu jezdi..; Puno; cestou k Titicace; Peru..; kostel v Yanqui; horni tok Colcy; kanon Colca - ty tri bile fleky na protejsi strane jsou 3 vesnice, kam jsme sli; opuncie;kostel v Tapay; katedrala v Punu (vim, ze tech kostelu tu davam az moc, ale oproti Chile, je tady fakt na co koukat); Manco Capac - v Punu jsou frajeri, 90% mest okolo ma na kopci nad mestem Jezise, ale tady strezi mesto sam posledni kral Inku; na trhu v Punu ; Sillustani (bez hrobek).., Peruanky na rakosovem ostrove na Titicace ; rakosove ostrovy Uros
Vasek
P.S - dnes jsme nahodou zahledli v televizi kus filmu XXX s Vinem Dieslem, ktery se castecne natacel v Praze a uslyseli tak po dlouhe dobe opet nekoho jineho mluvit cesky. Konkretne 2 vety - "Jak to jde?" "Ale, stoji to za hovno, zima jako v prdeli."
...Je krasne zase slyset po case tu nasi materstinu..
středa 25. března 2009
čtvrtek 19. března 2009
Peru - prvni dojmy
Po autobusovem nekolikadennim maratonu jsme konecne dorazili do zeme Inku a i jinych vykopavek.
Cesta to byla vcelku prijemna - az nas to prekvapilo. Luxusnimi pohodlnymi nocnimi autobusy co brazdi Panamerikanu jsme se za tri dny stihli prepravit o par tisic kilometru severne. Cast cesty jsme jeli i za dne, ale v severnim Chile toho moc zajimaveho nebylo - jen poust a poust, vetsinou nudne hneda, jen obcas s odstiny rezave a oranzove (hlavne pri zapadu slunce).
V Antofagaste na severu jsme si udelali kratsi pauzu a koupali se v Pacifiku, ktery byl o poznani teplejsi nez pred ctyrmi mesici, kdy se odhodlal pouze David.
V Arice se nam pripomelo, ze Peru asi nebude tak bezpecne jako predchozi staty. Rano na terminalu primo pred nasima ocima lapnul nejaky mistni zlodej batoh, co tam mel postarsi par turistu polozeny a zacal s nim utikat. Turiste nastesti zareagovali rychle, takze se lup nepodaril.
Hranice jsme prejeli netradicne vlakem - podobnemu jednovagonovym motorakum, jake jezdi napr. do Slavonic.
Mimochodem Chilsti celnici se opet vyznamenali: proscanovali zavazadla a nemilosrdne vyhazeli vsem ovoce a jine potraviny, a to pri vyjezdu!!! ze zeme. Peruancum by to bylo jedno. Tohle to je uz opravdu magorina, ani jsme nemeli silu se hadat. Teprve po navsteve Chile jsem konecne pochopil, proc jsou zlodeji, lumpove a celnici v bibli razeni do stejne skupiny.
V Peru pak skoncila Atacama - tedy ona tu je z naseho pohledu stale vsude jeste poust, ale obcas je v ni udoli s rickou, kde se pestuje vino, fiky, olivy, kukurice atd. V Chile byl tak maximalne medeny dul.
Ted jsme v Arequipe, ale zitra odjizdime na par dni do kanonu Colca, ktery je udajne dvakrat tak hluboky jako Grand Canyon. Arequipa je sama o sobe velke chaoticke mesto s celkem peknym centrem, levnym ubytovanim, levnym jidlem - ceny jsou v podstate podobne tem v Bolivii, takze si po delsi dobe opet uzivame pocitu bohatych zapadnich turistu. Navic jsme tu mimo sezonu v obdobi destu (Arequipa ma rocni uhrn srazek asi 50 mm, tak si muzete predstavit, jak moc tu prsi..), coz taky ceny dost zlevnuje.
Taky se po delsi dobe venujeme trochu vice kulture - muzea, pamatky, kostely. Nejlepsi ale stejne byla navsteva filmu Slumdog Millionare v kine - dost nam to spravilo chut po vsech tech autobusovych peckach typu Mejdan ve Vegas, nebo Mumie 2. At si intosi na CSFD tvrdi co chteji, ten film je fakt hodne dobry a navic k indicke anglictine ani clovek nepotrebuje titulky. Doporucujeme!
Vasek a Hanka
Cesta to byla vcelku prijemna - az nas to prekvapilo. Luxusnimi pohodlnymi nocnimi autobusy co brazdi Panamerikanu jsme se za tri dny stihli prepravit o par tisic kilometru severne. Cast cesty jsme jeli i za dne, ale v severnim Chile toho moc zajimaveho nebylo - jen poust a poust, vetsinou nudne hneda, jen obcas s odstiny rezave a oranzove (hlavne pri zapadu slunce).
V Antofagaste na severu jsme si udelali kratsi pauzu a koupali se v Pacifiku, ktery byl o poznani teplejsi nez pred ctyrmi mesici, kdy se odhodlal pouze David.
V Arice se nam pripomelo, ze Peru asi nebude tak bezpecne jako predchozi staty. Rano na terminalu primo pred nasima ocima lapnul nejaky mistni zlodej batoh, co tam mel postarsi par turistu polozeny a zacal s nim utikat. Turiste nastesti zareagovali rychle, takze se lup nepodaril.
Hranice jsme prejeli netradicne vlakem - podobnemu jednovagonovym motorakum, jake jezdi napr. do Slavonic.
Mimochodem Chilsti celnici se opet vyznamenali: proscanovali zavazadla a nemilosrdne vyhazeli vsem ovoce a jine potraviny, a to pri vyjezdu!!! ze zeme. Peruancum by to bylo jedno. Tohle to je uz opravdu magorina, ani jsme nemeli silu se hadat. Teprve po navsteve Chile jsem konecne pochopil, proc jsou zlodeji, lumpove a celnici v bibli razeni do stejne skupiny.
V Peru pak skoncila Atacama - tedy ona tu je z naseho pohledu stale vsude jeste poust, ale obcas je v ni udoli s rickou, kde se pestuje vino, fiky, olivy, kukurice atd. V Chile byl tak maximalne medeny dul.
Ted jsme v Arequipe, ale zitra odjizdime na par dni do kanonu Colca, ktery je udajne dvakrat tak hluboky jako Grand Canyon. Arequipa je sama o sobe velke chaoticke mesto s celkem peknym centrem, levnym ubytovanim, levnym jidlem - ceny jsou v podstate podobne tem v Bolivii, takze si po delsi dobe opet uzivame pocitu bohatych zapadnich turistu. Navic jsme tu mimo sezonu v obdobi destu (Arequipa ma rocni uhrn srazek asi 50 mm, tak si muzete predstavit, jak moc tu prsi..), coz taky ceny dost zlevnuje.
Taky se po delsi dobe venujeme trochu vice kulture - muzea, pamatky, kostely. Nejlepsi ale stejne byla navsteva filmu Slumdog Millionare v kine - dost nam to spravilo chut po vsech tech autobusovych peckach typu Mejdan ve Vegas, nebo Mumie 2. At si intosi na CSFD tvrdi co chteji, ten film je fakt hodne dobry a navic k indicke anglictine ani clovek nepotrebuje titulky. Doporucujeme!
Vasek a Hanka
neděle 15. března 2009
Bilo my vicytano..
..Ze to s mim pravopysem stojy za slamanou greslu. Tak tu mate jeden kratki pryspjevek ve stilu meho oblybeneho, lec szyleneho Jirziho svobody - jen se podivejte se jak psal a kam to dotah (naposlet tusym prodaval svoje Knyhi na vaclavaku). Bilo my vicztano, ze fotim same plitke krajynky: toz tady mate aspon dve fotky soucasnych chylanu - bavicych se i pracujycich. Bilo mi tez victeno (trosynku), ze jeste nebil zadny Kondor - tak tady jednoho mate. Navyc se nenevjenujem dostatecne vecem dulezytym - tak tady jsme napr. asistovaly pri pryjezdu vyznamneho polytyka z karybiku - bohuzel zbitek fotek my smazal cenzor..
Yo a co noveho? nechali jsme se ostryhat - protoze dlouyhe vlasi, kratki rozum - coz se nam potvrdylo, kdiz nas v Puerto montt malem okradly. A taki jsme ulozili trekovaci boty hluboko do ruksaku a oblykly kratasi. Miryme totiz konecne do slunnych kraju, kde prestava byt hlavni starosti jidlo a jestly my v noci nebude Zyma.
Huraaaaaa
ze Santyjaga Venoosh+Hanule
Yo a co noveho? nechali jsme se ostryhat - protoze dlouyhe vlasi, kratki rozum - coz se nam potvrdylo, kdiz nas v Puerto montt malem okradly. A taki jsme ulozili trekovaci boty hluboko do ruksaku a oblykly kratasi. Miryme totiz konecne do slunnych kraju, kde prestava byt hlavni starosti jidlo a jestly my v noci nebude Zyma.
Huraaaaaa
ze Santyjaga Venoosh+Hanule
sobota 14. března 2009
Posledni zprava z Patagonie
Ahoj vsichni,
Nevim kde bych zacal, puvodne jsem sliboval clanek o Izraelcich, lec puvodni odhodlani a (jak jen to kulantne vyjadrit) "nastvanost" zpusobena aktualnim prozitkem uz pominula, takze necham zpoloviny napsany artikl zatim lezet (pravdepodobne do te doby, nez potkame nejake dalsi).
Stejne jste ale o nic moc neprisli - lezl z toho takovy intelektualni mismas bez hlavy a paty, ktery byl okorenen par vcelku vtipnymi historkami o ortodoxnich zidech (kteri se napr. vraceli 50km, aby mohli zavolat rabinovi a zeptat se ho, jestli nas mohou v sobotu pozadat, abychom jim prenesli batoh z brehu na lod - kdyz to nemuzou udelat sami), o jejich strasnem bordelarstvi, lenosti a setrnosti. No myslim, ze to muzu davat k lepsimu i doma za dlouhych zimnich veceru..
My jsme se dnes vratili po 2 mesicich v Patagonii zpet na zacatek, do pristavu Puerto Montt, kde jsme tuto cast nasi cesty zacali. Opet jsme o neco bliz civilizaci a s neskryvanou rozkosi tlacime nakupni kosik obrim hypermarketem Jumbo a kochame se mnozstvim zbozi vsude kolem nas. Proste konzum je v nas a nic s tim nenadelame. Taky jsme si tady opet koupili "cesky" chleba a stejne jako posledne jsme tak vykoupili pravdepodobne jedine dva bochniky v cele Patagonii.
Pred tydnem jsme taky udelali posledni vylet do hor. Byla to takova labuti pisen naseho patagonskeho putovani. Rezervace, kde jsme byli se jmenuje Cerro Castillo a nabizi panorama srovnatelne s Torres del Paine lec v mensim meritku. Taky neni tak znama a zaplatpanbuh ani tolik navstevovana. Dva dny ze ctyr jsme nepotkali vubec nikoho a celkove jsme potkali 7 turistu. Pouze posledni cast byla docela smutna, sli jsme udolim ve kterem sezraly les housenky.
Videli jsme tady uz ledacos - polomy, kdy vichrice "odlesnila" cele kopce, kam se hrabe tatranska kalamita (a zadny prirozeny les tomu nezabranil - pro ty ekologicky smyslejici), taky spaleniste po prvnich pionyrech, kteri tu pro chov dobytka klucili les (v porovnani s nimi pusobi Smitakuv pozar v Torres del Paine opravdu jen jako trochu vetsi taborak) - nicmene ten sezrany les byl otresny.
Vsude po zemi i na stromech tisice mrtvych i zivych housenek, nikde ani kousek zelene (krome par kytek, co jim asi fakt nechutnaly), na vetvich na okraji sezrane oblasti tisice pavoucich vlaken - jakychsi kokonu plnych cerviku, pri pruchodu se lepily na batoh..
Po navratu z hor jsme si koupili lahvace (jednoho litroveho) a pili ho na navsi vesnice Villa Cerro Castillo, no a jak si tak uzivame, tak se u nas zastavili policajti, ze pry konzumace alkoholu je na verejnosti v Chile zakazana a vymluvne ukazovali na pouta. Pozoruhodne to zjisteni po asi 2 mesicich permanentniho porusovani tohoto zakazu. Tak jsme jim slusne podekovali za informace, ostatne meli jsme uz stejne dopito (nicmene prikaz jsme uz od te doby stihli parkrat porusit - no co, vyraz pripitomneleho turisty, co "nevedel" uz mame nacviceny dokonale..).
Pak jsme se vratili do Coyhaique a lodi prepluli do Puerto Montt.
Lodni plavbu mame moc radi a tahle stala rozhodne za to. Listek stal asi 1000Kc (2 noci, jeden den), a prestoze to byl ten nejlevnejsi, tak jsme meli pro sebe kabinu s pohodlnymi luzky, mnohem lepsimi nez v hostelech, co jsme zatim spali. Taky byla zadarmo obri snidane a meli tam horkou sprchu. Pocasi bylo idealni, lod se jen obcas mirne zhoupla. Den i noc jsme travili bud linym korzovanim po palube a klabosenim s ostatnimi cestujicimi, nebo koukanim na filmy a konzumaci... Navic plout patagonskymi kanaly za svitu uplnku je zazitek, jaky se jen tak nezapomina.
Nejake komplexnejsi zhodnoceni celeho patagonskeho putovani mozna sepisu pozdeji, ale mozna taky ne. Ted uz premyslime jak bude v Peru, kam rovnou mirime stravit nase posledni dva mesice. Po Panamerikane to bude trvat max. 3 dny a budeme o par tisic kilometru dal v uplne jine kulture i podnebi.
Zatim moc nevime co od Peru cekat, ale ono to nejak dopadne - ostatne jako vzdycky :)
Vasek+Hanka
Nevim kde bych zacal, puvodne jsem sliboval clanek o Izraelcich, lec puvodni odhodlani a (jak jen to kulantne vyjadrit) "nastvanost" zpusobena aktualnim prozitkem uz pominula, takze necham zpoloviny napsany artikl zatim lezet (pravdepodobne do te doby, nez potkame nejake dalsi).
Stejne jste ale o nic moc neprisli - lezl z toho takovy intelektualni mismas bez hlavy a paty, ktery byl okorenen par vcelku vtipnymi historkami o ortodoxnich zidech (kteri se napr. vraceli 50km, aby mohli zavolat rabinovi a zeptat se ho, jestli nas mohou v sobotu pozadat, abychom jim prenesli batoh z brehu na lod - kdyz to nemuzou udelat sami), o jejich strasnem bordelarstvi, lenosti a setrnosti. No myslim, ze to muzu davat k lepsimu i doma za dlouhych zimnich veceru..
My jsme se dnes vratili po 2 mesicich v Patagonii zpet na zacatek, do pristavu Puerto Montt, kde jsme tuto cast nasi cesty zacali. Opet jsme o neco bliz civilizaci a s neskryvanou rozkosi tlacime nakupni kosik obrim hypermarketem Jumbo a kochame se mnozstvim zbozi vsude kolem nas. Proste konzum je v nas a nic s tim nenadelame. Taky jsme si tady opet koupili "cesky" chleba a stejne jako posledne jsme tak vykoupili pravdepodobne jedine dva bochniky v cele Patagonii.
Pred tydnem jsme taky udelali posledni vylet do hor. Byla to takova labuti pisen naseho patagonskeho putovani. Rezervace, kde jsme byli se jmenuje Cerro Castillo a nabizi panorama srovnatelne s Torres del Paine lec v mensim meritku. Taky neni tak znama a zaplatpanbuh ani tolik navstevovana. Dva dny ze ctyr jsme nepotkali vubec nikoho a celkove jsme potkali 7 turistu. Pouze posledni cast byla docela smutna, sli jsme udolim ve kterem sezraly les housenky.
Videli jsme tady uz ledacos - polomy, kdy vichrice "odlesnila" cele kopce, kam se hrabe tatranska kalamita (a zadny prirozeny les tomu nezabranil - pro ty ekologicky smyslejici), taky spaleniste po prvnich pionyrech, kteri tu pro chov dobytka klucili les (v porovnani s nimi pusobi Smitakuv pozar v Torres del Paine opravdu jen jako trochu vetsi taborak) - nicmene ten sezrany les byl otresny.
Vsude po zemi i na stromech tisice mrtvych i zivych housenek, nikde ani kousek zelene (krome par kytek, co jim asi fakt nechutnaly), na vetvich na okraji sezrane oblasti tisice pavoucich vlaken - jakychsi kokonu plnych cerviku, pri pruchodu se lepily na batoh..
Po navratu z hor jsme si koupili lahvace (jednoho litroveho) a pili ho na navsi vesnice Villa Cerro Castillo, no a jak si tak uzivame, tak se u nas zastavili policajti, ze pry konzumace alkoholu je na verejnosti v Chile zakazana a vymluvne ukazovali na pouta. Pozoruhodne to zjisteni po asi 2 mesicich permanentniho porusovani tohoto zakazu. Tak jsme jim slusne podekovali za informace, ostatne meli jsme uz stejne dopito (nicmene prikaz jsme uz od te doby stihli parkrat porusit - no co, vyraz pripitomneleho turisty, co "nevedel" uz mame nacviceny dokonale..).
Pak jsme se vratili do Coyhaique a lodi prepluli do Puerto Montt.
Lodni plavbu mame moc radi a tahle stala rozhodne za to. Listek stal asi 1000Kc (2 noci, jeden den), a prestoze to byl ten nejlevnejsi, tak jsme meli pro sebe kabinu s pohodlnymi luzky, mnohem lepsimi nez v hostelech, co jsme zatim spali. Taky byla zadarmo obri snidane a meli tam horkou sprchu. Pocasi bylo idealni, lod se jen obcas mirne zhoupla. Den i noc jsme travili bud linym korzovanim po palube a klabosenim s ostatnimi cestujicimi, nebo koukanim na filmy a konzumaci... Navic plout patagonskymi kanaly za svitu uplnku je zazitek, jaky se jen tak nezapomina.
Nejake komplexnejsi zhodnoceni celeho patagonskeho putovani mozna sepisu pozdeji, ale mozna taky ne. Ted uz premyslime jak bude v Peru, kam rovnou mirime stravit nase posledni dva mesice. Po Panamerikane to bude trvat max. 3 dny a budeme o par tisic kilometru dal v uplne jine kulture i podnebi.
Zatim moc nevime co od Peru cekat, ale ono to nejak dopadne - ostatne jako vzdycky :)
Vasek+Hanka
sobota 7. března 2009
Na Carretere Austral
Ahoj vsichni,
Po delsi dobe jsme se zase ocitli nekde, kde lisky nedavaji dobrou noc a nechcipl pes. Takze mam pristup k internetu a muzu aspon trochu popsat nasich uplynulych (+-)14dni.
Z Puerto Natales, odkud jsme se ozvali posledne, jsme si vzali autobus do Calafate a dal do Chaltenu pod Mt. Fitz Roy, kde jsme uz byli zhruba pred mesicem jeste s Pavlou a Honzou. Z Chaltenu jsme pak stopem prejeli k lago Desierto a vyrazili smerem do Chile. Mezi lago Desierto a Candelario Mansilla na Chilske strane totiz existuje malo frekventovany prechod, ktery mohou pouzivat pouze pesi, kone a cykliste (kdo jiny by ho taky pouzival, kdyz tam nevede zadna poradna cesta). Z Candelario Mansilla pak jezdi lodka pres jezero O´Higgins, ktere je tak velke, ze se neda obejit, do Villa O´Higgins. Meli jsme z internetu stazene informace, ze lod jede ve stredu a v sobotu.
Co ovsem na internetu neuvadi je, ze lod vlastne jede jen kdyz je dost lidi a kdyz ma kapitan dobrou naladu..
Cestou se k nam pridali 2 vcelku sympaticti Izraelci - Anna a Yotam, cimz zacala nase smula. Protoze byl ctvrtek a lod mela jet az v sobotu, pockali jsme na ne asi hodinu az se nasnidaji - prece jen, cesta ve ctyrech lepe ubiha - a pak akceptovali jejich plouzive tempo 1 hodina chuze, 1/4 hodiny pauzy. Bylo krasne pocasi a rikali jsme si "neni kam spechat" ... Kdyz jsme dorazili do Candelario Mansilla, tak nam celnici suse oznamili, ze lod do Villa O`Higgins odjela pred hodinou a v sobotu urcite nepojede, mozna pojede v nedeli ale pravdepodobnejsi je pondeli.
Nejdriv jsme byli docela nastvani, ale nakonec se nam tam vlastne celkem libilo. Jidla jsme si vzali prozirave hodne, takze jsme nijak nestradali, navic samotne Candelario Mansilla je, krome budov celniku, farma, kde si vse pestuji, pecou si tam chleba (ktery jsme od nich kupovali) a da se tam kempovat. Taky prave porazili kravu, takze jsme si mohli od nich kupovat hovezi, nebo celou veceri (coz jsme udelali jen jednou a to spis ze zvedavosti, abychom tu kravu ochutnali). Mezi dalsi pozitiva patrila kuchyn a horka sprcha. Dny jsme stravili chozenim na vylety a varenim calafatove marmelady (meli jsme dost cukru a dost casu a jeste jsme ji neochutnali).
Samotny proces vareni byl docela legrace. Kdyz jsme tento ambiciozni plan vyhlasili, tak stary farmar pokyvoval hlavou, a pronasel moudra typu "kdo sbira calafaty, ten se urcite vrati do Patagonie" etc.
Calafaty jsou, pokud jsem to jeste nepsal, takzvane patagonske boruvky. Vypadaji jak boruvky a chutnaji taky trochu podobne, ale maji strasne moc velkych zrnicek, ktere se musi plyvat a rostou na velkych trnitych kerich, takze jejich sbirani neni zadna slast.
Nejdriv jsme je museli najit. Protoze letos bylo sucho, tak jich bylo hodne malo. Pak jsme jich asi za hodinu natrhali esus (a meli ruce jako po akupunkture) a mohlo se jit varit.
Chvili jsme se s tim pachtili u plotny, az se na to pani domaci nemohla divat a pujcila nam veskerou svou vybavu na vyrobu marmelady - tj, drtic, cednik a kastrol se sirokym dnem. Pak jsme plody vydrtili, precedili, stavu cukrem zahustili a dali asi dve hodiny varit. V te dobe jsme uz byli, k vseobecnemu obveseleni, uplne fialovi vc. obleceni - calafaty totiz barvi podobne jako boruvky.
Vysledkem bylo z 1,2 litru calafatu asi 1 dl marmelady. Ta chutnala naprosto stejne, jako marmelada z cerneho rybizu - takze pokud to chcete ochutnat, tak do Patagonie
jezdit nemusite. Nicmene k cerstvemu chlebu i k rannim vlockam to bylo vyborne.
Nakonec lod opravdu priplula a jelo se dal.
Mimochodem, za ty tri dny cekani se nas tam nashromazdilo 16 - takze ten prechod opravdu moc lidi nepouziva a celnici travi vetsinu casu parenim pocitacovych her. Pro zajimavost - slozeni skupiny: 7 Izraelcu, 2 Holandane, 1 Skotka, 1 Jihoafrican, 3 Francouzi a my dva. Vsichni az na Skotku na kole byli pesky. A vsichni travili v Jizni Americe 3 mesice az jeden rok. Mimochodem techto 14 dni stravenych s Izraelci bylo tak zajimavych, ze o nich (Izraelcich) napisu urcite samostatny clanek.
Po prijezdu do Villa O´Higgins jsme zjistili, ze autobus jede az ve stredu a ze vsichni, co s nami kempuji se chystaji jit na stopa. Vzhledem k tomu, ze se stopovanim uz nejake zkusenosti mame a taky vzhledem k "hustote" silnicniho provozu jsme usoudili, ze je to pekna blbost a radsi stravili dva dny chozenim po okoli, ktere je mimochodem moc krasne a vecery pak popijenim svaraku a klabosenim s neuspesnymi stopari. Ve stredu si vsichni "stopari" pekne koupili autobusovy listek a jelo se dal.
Dalsi zastavkou bylo Cochrane - mestecko s asi 3000 obyvatel. Vlastne nejjiznejsi to normalni obydlene misto na Careterre Austral (ve Ville O´Higgins dostavaji obyvatele zaplaceno od statu za to, ze tam ziji - ono tam totiz nic moc neroste, pouze se tam dari dobytku). V Cochrane se uz krome dobytku dari i ovoci a taky tam maji pilu a "pestuji" borovicove lesy. Kempovali jsme v sadu kde rostli ringle, svestky a jablka - coz nam po tech dnech na instantnich blivajzech prislo jako uplny raj. Taky uz tady opravdu nastal podzim - zrale ovoce, kazde rano mrzne, jasne, ale studene dny. Jinak kdybyste nas ted videli, tak jsme oba docela pribrali. Coz je pro nas jedine dobre, protoze i kdyz mrzne, tak nam neni ani trochu v noci zima.
No a z Cochrane jsme se presunuli do Coyhaique. Tady nam (jako uz tradicne) ujela o den lod a dalsi jede za tyden. Takze tu stravime nekolik dni chozenim po horach v N.P. Cerro Castillo, protoze jezdit autobusem dal se nam nechce (navic na severu Carretery Austral v Chaitenu porad vybuchuje jeden vulkan, je tam spoustu popela ve vzduchu a cestu kontroluje armada) a taky proto, ze je to tu moc pekne.
Jeste par slov o Carretere Austral.
Tuto famozni silnici (nebo spis polnacku) nechal vybudovat Pinochet aby propojil odlehle regiony severni Patagonie. Provoz je na ni minimalni, takze je jakousi Mekkou tezko-nalozenych bikeru, kterym se pochopitelne nechce jet vetrnymi pampami vychodni Patagonie. Taky okoli silnice je nadherne a rozmanite (ledovce, lesy, baziny, skaly, jezera i step). Silnice se neustale prodluzuje - usek do Villi O´Higgins byl dostaven pred 10 lety, a prechod otevren v roce 2000 (mimochodem, podle celniku byl prvnim, kdo tento prechod vyuzil nejaky Cech na kole - bohuzel me nerekli jmeno). Silnice je prekvapive v celkem dobrem stavu, takze se nam stalo s autobusem jen jednou, ze jsme zapadli. Podobna situace se nam stala uz v Bolivii - takze jsem jen mohl obdivovat efektivitu a rychlost prace pri vyprostovani u Chilanu - ve srovnani s totalni neschopnosti Bolivijcu. Mozna i proto jsou obe zeme na tom ekonomicky tak jak jsou.
Vaclav Hanka
P.S. pokud to stihnu tak jeste dnes nahraju nejake fotky, pripadne napisu clanek o Izraelcich (doufam ze me pak nebudete podezrivat z nejakeho skryteho antisemitismu), pokud ne, tak se ozveme zas tak za tyden.
Tak tady jsou ty fotky:
Cestou, necestou k Chilske hranici. Lago Desierto a zaverecny pohled na Mt. Fitz Roy. Cekani az Izraelci prebrodi... Mraky indikujici zmenu pocasi(mimochodem - v noci byl sileny slejvak a spadlo skoro 40 mm - stan v pohode vydrzel). Lago O'Higgins, kde jsme tri dny cekali na lod. Hanka vari marmeladu z calafatu (a spi u toho). Lod konecne prijela... Pristav u Villa O'Higgins (vsimete si mola pod vodou - neklamny to dukaz globalniho oteplovani, na ktere se tu, myslim, vsichni tesi - v zime tu byva minus 25C).Prvnich 10 km po Careterre Austral jsme sli pesky... Zaplavene baziny u Villa O'Higgins (vetsina komaru uz nastesti pomrzla). Villa O'Higgins. Udoli s jezerem O'Higgins a divocici rekou. Z vyletu do lesa. Zacal podzim. Prekonavani fjordu u Puerto Yungay na Careterre Austral. Rio Cochrane. Ukazka Chilske socharske skoly v Cochrane. Lago General Carrera (foceno z autobusu, letici linie upravim az bude pristup k photoshopu). Zapadly autobus u rio Marta.
Po delsi dobe jsme se zase ocitli nekde, kde lisky nedavaji dobrou noc a nechcipl pes. Takze mam pristup k internetu a muzu aspon trochu popsat nasich uplynulych (+-)14dni.
Z Puerto Natales, odkud jsme se ozvali posledne, jsme si vzali autobus do Calafate a dal do Chaltenu pod Mt. Fitz Roy, kde jsme uz byli zhruba pred mesicem jeste s Pavlou a Honzou. Z Chaltenu jsme pak stopem prejeli k lago Desierto a vyrazili smerem do Chile. Mezi lago Desierto a Candelario Mansilla na Chilske strane totiz existuje malo frekventovany prechod, ktery mohou pouzivat pouze pesi, kone a cykliste (kdo jiny by ho taky pouzival, kdyz tam nevede zadna poradna cesta). Z Candelario Mansilla pak jezdi lodka pres jezero O´Higgins, ktere je tak velke, ze se neda obejit, do Villa O´Higgins. Meli jsme z internetu stazene informace, ze lod jede ve stredu a v sobotu.
Co ovsem na internetu neuvadi je, ze lod vlastne jede jen kdyz je dost lidi a kdyz ma kapitan dobrou naladu..
Cestou se k nam pridali 2 vcelku sympaticti Izraelci - Anna a Yotam, cimz zacala nase smula. Protoze byl ctvrtek a lod mela jet az v sobotu, pockali jsme na ne asi hodinu az se nasnidaji - prece jen, cesta ve ctyrech lepe ubiha - a pak akceptovali jejich plouzive tempo 1 hodina chuze, 1/4 hodiny pauzy. Bylo krasne pocasi a rikali jsme si "neni kam spechat" ... Kdyz jsme dorazili do Candelario Mansilla, tak nam celnici suse oznamili, ze lod do Villa O`Higgins odjela pred hodinou a v sobotu urcite nepojede, mozna pojede v nedeli ale pravdepodobnejsi je pondeli.
Nejdriv jsme byli docela nastvani, ale nakonec se nam tam vlastne celkem libilo. Jidla jsme si vzali prozirave hodne, takze jsme nijak nestradali, navic samotne Candelario Mansilla je, krome budov celniku, farma, kde si vse pestuji, pecou si tam chleba (ktery jsme od nich kupovali) a da se tam kempovat. Taky prave porazili kravu, takze jsme si mohli od nich kupovat hovezi, nebo celou veceri (coz jsme udelali jen jednou a to spis ze zvedavosti, abychom tu kravu ochutnali). Mezi dalsi pozitiva patrila kuchyn a horka sprcha. Dny jsme stravili chozenim na vylety a varenim calafatove marmelady (meli jsme dost cukru a dost casu a jeste jsme ji neochutnali).
Samotny proces vareni byl docela legrace. Kdyz jsme tento ambiciozni plan vyhlasili, tak stary farmar pokyvoval hlavou, a pronasel moudra typu "kdo sbira calafaty, ten se urcite vrati do Patagonie" etc.
Calafaty jsou, pokud jsem to jeste nepsal, takzvane patagonske boruvky. Vypadaji jak boruvky a chutnaji taky trochu podobne, ale maji strasne moc velkych zrnicek, ktere se musi plyvat a rostou na velkych trnitych kerich, takze jejich sbirani neni zadna slast.
Nejdriv jsme je museli najit. Protoze letos bylo sucho, tak jich bylo hodne malo. Pak jsme jich asi za hodinu natrhali esus (a meli ruce jako po akupunkture) a mohlo se jit varit.
Chvili jsme se s tim pachtili u plotny, az se na to pani domaci nemohla divat a pujcila nam veskerou svou vybavu na vyrobu marmelady - tj, drtic, cednik a kastrol se sirokym dnem. Pak jsme plody vydrtili, precedili, stavu cukrem zahustili a dali asi dve hodiny varit. V te dobe jsme uz byli, k vseobecnemu obveseleni, uplne fialovi vc. obleceni - calafaty totiz barvi podobne jako boruvky.
Vysledkem bylo z 1,2 litru calafatu asi 1 dl marmelady. Ta chutnala naprosto stejne, jako marmelada z cerneho rybizu - takze pokud to chcete ochutnat, tak do Patagonie
jezdit nemusite. Nicmene k cerstvemu chlebu i k rannim vlockam to bylo vyborne.
Nakonec lod opravdu priplula a jelo se dal.
Mimochodem, za ty tri dny cekani se nas tam nashromazdilo 16 - takze ten prechod opravdu moc lidi nepouziva a celnici travi vetsinu casu parenim pocitacovych her. Pro zajimavost - slozeni skupiny: 7 Izraelcu, 2 Holandane, 1 Skotka, 1 Jihoafrican, 3 Francouzi a my dva. Vsichni az na Skotku na kole byli pesky. A vsichni travili v Jizni Americe 3 mesice az jeden rok. Mimochodem techto 14 dni stravenych s Izraelci bylo tak zajimavych, ze o nich (Izraelcich) napisu urcite samostatny clanek.
Po prijezdu do Villa O´Higgins jsme zjistili, ze autobus jede az ve stredu a ze vsichni, co s nami kempuji se chystaji jit na stopa. Vzhledem k tomu, ze se stopovanim uz nejake zkusenosti mame a taky vzhledem k "hustote" silnicniho provozu jsme usoudili, ze je to pekna blbost a radsi stravili dva dny chozenim po okoli, ktere je mimochodem moc krasne a vecery pak popijenim svaraku a klabosenim s neuspesnymi stopari. Ve stredu si vsichni "stopari" pekne koupili autobusovy listek a jelo se dal.
Dalsi zastavkou bylo Cochrane - mestecko s asi 3000 obyvatel. Vlastne nejjiznejsi to normalni obydlene misto na Careterre Austral (ve Ville O´Higgins dostavaji obyvatele zaplaceno od statu za to, ze tam ziji - ono tam totiz nic moc neroste, pouze se tam dari dobytku). V Cochrane se uz krome dobytku dari i ovoci a taky tam maji pilu a "pestuji" borovicove lesy. Kempovali jsme v sadu kde rostli ringle, svestky a jablka - coz nam po tech dnech na instantnich blivajzech prislo jako uplny raj. Taky uz tady opravdu nastal podzim - zrale ovoce, kazde rano mrzne, jasne, ale studene dny. Jinak kdybyste nas ted videli, tak jsme oba docela pribrali. Coz je pro nas jedine dobre, protoze i kdyz mrzne, tak nam neni ani trochu v noci zima.
No a z Cochrane jsme se presunuli do Coyhaique. Tady nam (jako uz tradicne) ujela o den lod a dalsi jede za tyden. Takze tu stravime nekolik dni chozenim po horach v N.P. Cerro Castillo, protoze jezdit autobusem dal se nam nechce (navic na severu Carretery Austral v Chaitenu porad vybuchuje jeden vulkan, je tam spoustu popela ve vzduchu a cestu kontroluje armada) a taky proto, ze je to tu moc pekne.
Jeste par slov o Carretere Austral.
Tuto famozni silnici (nebo spis polnacku) nechal vybudovat Pinochet aby propojil odlehle regiony severni Patagonie. Provoz je na ni minimalni, takze je jakousi Mekkou tezko-nalozenych bikeru, kterym se pochopitelne nechce jet vetrnymi pampami vychodni Patagonie. Taky okoli silnice je nadherne a rozmanite (ledovce, lesy, baziny, skaly, jezera i step). Silnice se neustale prodluzuje - usek do Villi O´Higgins byl dostaven pred 10 lety, a prechod otevren v roce 2000 (mimochodem, podle celniku byl prvnim, kdo tento prechod vyuzil nejaky Cech na kole - bohuzel me nerekli jmeno). Silnice je prekvapive v celkem dobrem stavu, takze se nam stalo s autobusem jen jednou, ze jsme zapadli. Podobna situace se nam stala uz v Bolivii - takze jsem jen mohl obdivovat efektivitu a rychlost prace pri vyprostovani u Chilanu - ve srovnani s totalni neschopnosti Bolivijcu. Mozna i proto jsou obe zeme na tom ekonomicky tak jak jsou.
Vaclav Hanka
P.S. pokud to stihnu tak jeste dnes nahraju nejake fotky, pripadne napisu clanek o Izraelcich (doufam ze me pak nebudete podezrivat z nejakeho skryteho antisemitismu), pokud ne, tak se ozveme zas tak za tyden.
Tak tady jsou ty fotky:
Cestou, necestou k Chilske hranici. Lago Desierto a zaverecny pohled na Mt. Fitz Roy. Cekani az Izraelci prebrodi... Mraky indikujici zmenu pocasi(mimochodem - v noci byl sileny slejvak a spadlo skoro 40 mm - stan v pohode vydrzel). Lago O'Higgins, kde jsme tri dny cekali na lod. Hanka vari marmeladu z calafatu (a spi u toho). Lod konecne prijela... Pristav u Villa O'Higgins (vsimete si mola pod vodou - neklamny to dukaz globalniho oteplovani, na ktere se tu, myslim, vsichni tesi - v zime tu byva minus 25C).Prvnich 10 km po Careterre Austral jsme sli pesky... Zaplavene baziny u Villa O'Higgins (vetsina komaru uz nastesti pomrzla). Villa O'Higgins. Udoli s jezerem O'Higgins a divocici rekou. Z vyletu do lesa. Zacal podzim. Prekonavani fjordu u Puerto Yungay na Careterre Austral. Rio Cochrane. Ukazka Chilske socharske skoly v Cochrane. Lago General Carrera (foceno z autobusu, letici linie upravim az bude pristup k photoshopu). Zapadly autobus u rio Marta.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)