V polovine

Ahoj,

Posledne jsem psal, ze jsem chtel nahrat nejake ty fotky, tak snad ted: tady je par fotek - Perito Moreno,Puerto Natales, vrak lodi u Punta Arenas..
V Punta Arenas a jejim okoli jsme taky stravili posledni den s Pavlou a Honzou, kteri bohuzel museli odjet zvysovat nas HDP..
Pujcili jsme si auto (VW Crossfox 1,6) a jeli se podivat na Fuerte Bulnes (prvni pevnost co tu Chile postavilo), Puerto Humbre - zatoka, kde prvni spanelsti kolonizatori pomreli hlady (asi bylo tehdy jine klima) a na tucnaky (fakt jsou dost srandovni). Nasledovalo smutne louceni a v nedeli jsme uz byli zase sami.

Pak jsme se rozhodovali co dal, ale rozhodla za nas nahoda. Nejdriv jsme nestihli lod na Ohnovou zem, protoze chlapek z pujcovny aut zaspal a pak nam domaci v hostelu oznamila, ze ma plno, takze nase volba byla jasna.
Den predtim jsme si totiz rikali, jak ta oblast na jih od Punta Arenas vypada pekne - lesy, kopce, more, zadni turiste, zadne ploty, zadna obydli, zadny narodni park.. Prvni takove misto, ktere jsme tu v Jizni Americe za celou dobu videli. Takze jsme se rozhodli tam udelat kratsi vylet. Jedina informace, kterou jsme meli byla, ze je tam Cabo Froward - nejjiznejsi bod celeho Americkeho kontinentu a podle Lonely Planet se tam da udelat dvoudenni trek, navic jsem mel v GPS tento bod pro jistotu zadany. Protoze LP ze zasady neverime, koupili jsme jidlo na ctyri dny. Plan byl jasny. Pujdeme podle brehu az tam budeme, tam se prece neda zabloudit. Zkratka naivni predstava naivniho suchozemce.
Vyrazili jsme v nedeli pred polednem. Jeste v Punta Arenas (vyuzili jsme ke stopovani, mazane, velkou kaluz jako retarder - vsichni pred ni zpomalovali) jsme stopli za 5 minut prvni auto, ktere nas vzalo prvnich 60 km, pak za dalsi 2 minuty nam zastavil tereni pickup, ktery by nas dovezl az na konec cesty - ale ta se nam tak libila, ze jsme se rozhodli jit posledni 3 km nejjiznejsi silnice pesky (krome toho naseho stopu tam vubec nic nejelo - stesti sedne semtam i na vola).
Pak jsme se flakali po plazich smerem na jih, slunce palilo, vlny splouchali, prulivem pluli lode, plaze absolutne liduprazdne. Dalsi den pokracovalo krasne pocasi, pesina vedla tentokrat vnitrozemim pres koberce cerveneho mechu, do kterych se clevek boril po kolena. Cpali jsme se malinama a meli se vyborne az asi do dvou odpoledne. Pak jsme dorazili k rece Svateho Mikulase a ta nesla prebrodit. Rekli jsme si: "dobra - pockame na odliv", a asi tri hodiny cekali na jejim brehu. Voda klesala, ale zaroven se menilo pocasi. Foukalo, prselo, za chvili jsme byli zmrzli, navic jsem se to trikrat snazil prejit, coz teplotnimu komfortu taky neprida. Napotreti jsem se uz dostal i na druhou stranu, vodu jsem mel po pas a sel dost dlouho morem. Pak se ale zacali honit vsichni certi, takze jsme se rozhodli vratit a utaborit se. Vecer voda klesla a reka se dala krasne prejit.
Bohuzel jsme si rekli: "Prece existuji 2 odlivy a druhy bude za 12 hodin pekne rano, co bychom se ted vecer po veceri balili" - zkratka suchozemsti idioti. Rano opravdu odliv byl, bohuzel bod kulminace byl asi o 60 cm vys nez vecer a reka nesla prebrodit, takze jsme na nasem taboristi stravili v pochmurne nalade dalsi den. Zasoby se tencili a nadavat jsme mohli jen nasi lenosti. Nakonec se ale toto zdrzeni ukazalo jako klicovy moment pro uspech akce. V poledne totiz dorazili ctyri Chilane - stejne jako my byli prekvapeni, ze to nejde prejit, tak jsme je pozvali k ohni, ktery jsme od rana udrzovali a pri rozhovoru z nich vypadlo, ze maji napsane vysky a casy prilivu a odlivu pro cely tyden (mimochodem jsme zjistili, ze zrovna tento den jsou 3 prilivy a tri odlivy - zajimave). To jsme samozrejme potrebovali. Druhym stastnym setkanim byl par ze Svycarska, ktery tam s nami nocoval a dal nam zbytek jidla, co nepotreboval a vysvetlil, jak spravne pripravovat mariscos (skeble). Vecer jsme uspesne prebrodili (voda sahala po pas) a jeste hodinu sli, nez jsme se utaborili na nadhernem krytem miste. Zase prselo. V noci jsem se jeste byl podivat jak vypada nejvyssi priliv a sledoval jak kus od nas zari do noci luxusni zaoceanska lod (jak vypada cesta na ni se muzete docist napr. zde atd.).
Tezko rict komu cesta prinese vic - kazdopadne je zvlastni pocit, kdyz na dosah jsou lide, kteri vyrustali v podobnem kulturnim prostredi a maji podobne hodnoty i vzdelani - a jsou zahrnuti luxusem a prebytky jidla, zatimco my tam skrabeme nas kotlik od sazi z ohne a vyskrabujeme posledni zbytky vlocek - holt kazdy sveho stesti strujce :).
Dalsi den, opet v desti, jsme brodili dalsi reku. Byl odliv a tentokrat jsem si ani nenamocil trenky (tedy jen taktak - ale nedobrovolnou intimni hygienu jsem spachal uz vcera), zkratka pohoda. V poledne jsme zataborili a nalehko sli zaverecne 3 hodiny (+ 3 zpatky) neustale prselo, vsechno bylo slizke, kluzke, hnusne, slane, mokre, i nepromokave veci promokly.. (na druhou stranu jsme videli patagonskeho lednacka, hrajici si lachtany hazejici si kusy ryby a delfiny v kazde druhe zatoce). Za mlhy deste a vetru jsme vystoupali poslednich 350 metru k obrovskemu krizi, vztycenemu na pocest navstevy Jana Pavla II v Chile (urcite mel z toho radost..). Nahore byla takova slota, ze se ani ten kriz nedal vyfotit bez rizika zniceni fotaku. Pripili jsme si poslednim hltem slivovice od Pavly a Honzy (jeste jednou za ni dekujeme) snedli viteznou snickersku, setrenou pro tuto chvili, udelali podvrcholove foto a rychle padili zpet. Symbolicky (aniz bychom to planovali) jsme na mysu byli presne v polovine nasi cesty (91 den ze 181). Dalsi den znovu prselo, ale v poledne se zacalo pocasi lepsit (duha jako tato tu byla videt prakticky pokazde kdyz vysvitlo slunce).Pak jsme dorazili k nasi oblibene rece Svateho Mikulase a koukali na skupinku turistu na druhem brehu, jak se marne snazi neco vymyslet. Rozdelali jsme si opet ohen (mimochodem v rozdelavani ohne z mokreho dreva se tu ze me stal fakt machr, asi po navratu vstoupim do nejakeho kotlikarskeho oddilu - nevim, kde jinde by tento "skill" mohli ocenit :)) susili veci a zacali pripravovat skeble (moc jineho jidla uz nam nezbyvalo) - do odlivu zbyvalo asi deset hodin. No ale jak jsem uz psal, stesti obcas sedne i na vola. Skupina Izraelcu se na druhem brehu domluvila s chlapky, co tam cistili trail a ti az jim padla, vzali clun a prevezli je. Pri te prilezitosti nas nabrali pri ceste zpet. Izraelci nastesti jeli na 3x, bylo jich 9, takze jsme prekonali vsechny rekordy v rychlosti baleni stanu a za chvili uz jsme jeli, ale k nasemu prekvapeni ne na druhy breh, ale na rybarskou lodku, ktera kotvila uprostred zatoky a ta nas vzala pres nekolik mysu a zatok nahoru Magallanovym prulivem az k poslednimu obytnemu staveni v cele Americe. Tam nas pohostini znackari pohostili kavou a tousty s dzemem. Pak jsme se pomalu vraceli zpet, jedli opet maliny i divoky rybiz (a dozvedeli se mimochodem, ze vsechny bobule v Patagonii jsou jedle - coz uz tusime davno - neb to mame i experimentalne overeno), vecer si udelali skeble a na ohni ususili skoro vse co jsme meli. Dnes jsme pak dostopovali zpatky do Punta Arenas (opet prvni auto asi po dvou minutach). Cely trek nakonec trval 6 dni, nikdy neverte Lonely Planet! :).