O zazitcich dobrych i spatnych

Zdravime vsechny u nas,

Tak jsme si rikali, ze porad piseme o ruznych uzasnych zazitcich a ze uz to musi byt trochu stereotypni cteni. Takze zkusim napsat neco i z druhe strany tulackeho spektra zazitku. Asi si u toho neodpustim trochu filosofickeho premytani - takze budte prosim tolerantni, pokud se vubec odvazite tento vyplod cist dal :)
Cestovani totiz neni jen valeni se v horkych pramenech, obrazeni vinotek, pozorovani uzasnych zapadu slunce, ci adrenalinova jizda na korbe pick-upu. Vsechny tyhle zazitky propojuje jednak "neutralni omacka" vareni vlocek rano - ci testovin vecer, domlouvani dopravy, hledani ubytovani, zjistovani jakym zpusobem funguje mestske MHD... apod. A pak i kupa zazitku, kdy cloveku nezbyva nez zatnout zuby a nejak se pres ne prenest. Mezi takove patri napr. stopovani ve vichrici na pousti s ocima plnyma prachu a pisku kdy nikdo nestavi, drapani se do strmeho kopce par hodin natezko neprostupnou vegetaci, spinavi podreni zpoceni a nahore zjistit, ze tudy cesta nevede. Nebo treba kdyz po par hodinach chuze po pousti ve vedru na tezko jede prvni auto (a prazdne k tomu) a nezastavi..
My samozrejme nejsme takovi masochiste, abychom podobne zazitky vyhledavali, nerku-li si je uzivali (nadavame jako spacci a zurime jako vsichni ostatni - budhisticka vyrovnanost a odevzdanost je mytus, ktery proste u lidi vychovanych v Evrope neexistuje a kdo si mysli, ze ano, mel by cestovat:)).
Na druhou stranu, prave diky temto nehezkym zazitkum pak muzou vyniknout ty nadherne. Zkratka zjednodusovani a odfiltrovani namahy, unavy, znechuceni a vsech negativnich zkusenosti, zazitek z toulani nejenze nevylepsi, ale zhorsi. V podstate nepisu nic noveho a asi to vsichni dobre znate - stacilo by napsat "hlad je nejlepsi kuchar" ci neco takoveho a vyznam by byl stejny, ale proste me to neda a pod vlivem udalosti nedavno prozitych jsem se toto rozhodl napsat.
Stale ovsem plati: "Zazitky musi byt silne"

Nuze.
Naposled jsme psali po navratu z Descabezada Grande. Protoze nase touha po toulani po horach jeste nebyla ukojena, vzali jsme autobus a pres skarede mesto s peknym nazvem Los Angeles jsme se dopravili do narodniho parku Laguna Laja. Prvni dojem byl uzasny: udoli reky Laja vytvorene lavou, porostle borovicemi, cyprisemi a pabuky, do ktereho pada po bocich nescetne mnozstvi vodopadu. Pochopitelne azurova obloha, taboreni nadivoko na louce a nad tim dva vulkany, starsi Sierra Veluda pokryta ledovci a mladsi pravidelny kuzel vulkanu Antuco. A jako uz tradicne - zadni turiste.
Cela tato nadhera ovsem skoncila po vstupu do parku.
Tj. ostravsko-karvinsky uhelny revir rozhodne nabizi vic vegetace nez tato cerna poust tvorena popelem a tufem. Antuco totiz vybuchlo nekdy v padesatych letech minuleho stoleti a od te doby tam pochopitelne jeste nic moc vyrust nestacilo. To jsme ale my netusili a vybaveni plankem a instrukcemi, ze kolem vulkanu lze podniknout krasny 3denni trek jsme vyrazili do parku.
U brany jsme stopli jakousi terenni toyotu plnou celniku (za parkem je malo pouzivany prechod do Argentiny) a ta nas prevezla prez celou tu poust, kterou jsme puvodne chteli projit. Konsternovani tou pustinou jsme se odvazili vysednout az zas zacala zelen - tj. za hranici narodniho parku z druhe strany.
Nicmene jsme se nevzdali. V refugiu vojaku co jsme tam objevili, jsme si ofotili mapu 50ku (tu u vstupu do narodniho parku nemaji - mimochodem, mapy se tu vubec nikde nedaji sehnat, byt existuji) a vyrazili. V mape byla zakreslena cesta, ktera vedla mezi obema vulkany zpet k brane do narodniho parku, kam jsme se museli vratit, protoze jsme si tam nechali veci.
Prvni den jsme tudiz hledali cestu - neuspesne, cesta neexistovala. Taky v tom udoli, kterym jsme sli nebyli zadne stopy lidi, na druhou stranu tam byly stopy neceho, co klidne mohla byt puma - maji tam zit. Jinak udoli bylo nadherne - kdekoliv jinde na svete magnet na turisty, tady tulacky raj. Spali jsme v obrim ledovcovem kotli a premysleli kudy rano z nej. Rano jsme se zuby nehty vyskrabali na hreben, podreni, zpoceni, zniceni a v poledne zjistili, ze dal to nepujde. Pred nami byly pouze ledovce a skaly.
Nezbyvalo nez se vratit.
Cesta zpet ale pochopitelne taky nevedla. Takze jsme se vraceli po hrebenu a doufali, ze se nam z nej podari nekde sejit. To se nakonec podarilo a mezi sestou a sedmou vecer jsme objevili misto kudy se dalo slezt do vedlejsiho udoli. Cestou nam dosla voda, nastesti Hanku napadlo nahore doplnit lahve snehem, takze jsme zizni neumreli :).
V udoli tekla reka, rostli araukarie (asi dve :)) a bylo tam moc pekne. Rano jsme se pokorne(!) vratili na cestu po ktere jsme prijeli a 8 km po ni slapali vedrem tou cernou pustinou a doufali, ze pojede nejake auto. Prvni nezastavilo.. nastesti druhe ano - jinak nam zbyvalo jeste 19km, nez bychom se dostali do nejake civilizace.
Nasledoval stastny navrat, taboreni na nadhernem miste, pivo, parky, chleba..
A taky zjisteni, ze jsme pro ted horami nasyceni (toulani bez mapy a cesty je psychicky i fyzicky o dost narocnejsi nez s ni). Takze jsme se busem prepravili k mori. Presneji receno do Valdivie odkud toto pisu.

Jeste neco o ni. Valdivia je nadherne mesto - prvni takove v Chile, doted to byli vsechno ohyzdne splacaniny na rovine s americkym stylem "street-avenue". Tady jsou zalivy, ve kterych se vali lachtani, namesti, nepravidelne ulice, kopecky, spousta zelene, prijemne teplo, rybi trh (kilo cerstvych lososu - 45Kc:) - uz si na ne brousim nuz) atd. Rozhodli jsme se, ze se tu par dni zdrzime a nacerpame znovu sil na dalsi narodni parky. Navic za tyden nam prijedou kamaradi Pavla s Honzou, tak uz se tesime, jak si zase promluvime po vic jak mesici s nekym cesky. Takze piste, jsme "skoro online":))

Vas+Han


P.S: Pro Svaru M. - nejak jsem si na tebe vcera vecer vzpomnel...:)